Co víc se jěstě dá napsat o kapele, která příští rok oslaví čtvrt století existence a letos vydala již své deváté řadové album? Stálice na hardcoreové scéně, jedna z nejhlavnějších veličin takzvaného newyorkského pojetí a synonymum dlouhodobě vysoké kvality. SICK OF IT ALL na nás letos vybalili svůj příběh zakládající se na té jejich pravdě.
Skalní přiznici (mezi něž se řadím) už samozřejmě musejí mít kolekci čtrnácti nekompromisních fláků vydanou koncem dubna, patřičně naposlouchanou a pro ty, kteří počeštěně „Sickofky“ ješte neznají, se budu v následujících řádcích snažit popsat, jak vypadá zhudebněný energický červený býk (samozřejmě bez vodky).
Ať vezmete jakékoliv album této pětice, snad kromě prvních dvou hodně neučesaných záseků, tak dostáváte pořád stejný přísun ostrého hudebního guláše. Primitivní to jídlo, které se dá ukuchtit (pokud jste však na to dosti šikovní) téměř ze všeho možného co v lednici a spíži zbylo, pokaždé chutná trošku jinak, ale vždy je to guláš, který dostanete skoro v každé knajpě, a jeho konzumace z vás fajnšmekra v gurmánských kruzích rozhodně neudělá. Jenomže vy na podobné věci z vysoka kálíte, protože vy tu pochutinu zkrátka milujete a přesně o tomhle SICK OF IT ALL jsou. „Love It Or Leave It!“ abych ještě zůstal u omletých frází pocházejících z druhé strany Atlantiku. Bratři Lou a Pete Kollerovi, jež jsou hlavní hnací silou kvintetu, svou vizáží hodně nápadně připomínající své sousedy z „velkého jablka“ Al Pacina a Roberta De Nira, to stejně jako tyto dva herecké idoly umějí pěkně roztočit, tak že jim věříte cokoliv a jenom zíráte nad opravdovostí jejich produkce. „Based On A True Story“ je přesně takovéto představení. Dvou-tří minutové políčky nastavující zrcadlo pravidlům konzumní společnosti, hojně podporované sbory, které spolehlivě dolévají olej do ohně pod již tak dosti rozžhaveným mosh-pitovým kotlem. Zatímco si přirozeně snažíte utrhnout myslivnu zběsilým head-bangingem, tak se vám chce v mezičasech skákat a řvát hymincké refrény, protože SICK OF IT ALL jsou jako ventil vaší flustrace. Nic na tom nezmění možná i trošku naivní (nikoliv laciné) texty, ale proč ne. Proč kurva být pořád tak děsně akurátně spořádaný a zajetý. Deska opět přináší nezměřitelné kvantum pozitivní energie a tato je v podstatě jediné co přiznivci po kapele vyžadují a ona ji je schopna úctyhodně a vždy poskytnout. Nikdo tu nechce smyčce a intelektuální nebo psychedelické pokusy, všichni ti co se o sebe otírají pod pódiem, jsou zkrátka nadržení na hudební poctivost a upřímnost, které jim možná toliko schazí v každodenním mixéru života.
V neposlední řadě musím zmínít, že tento vytvrzený druh svižného punku je i na novince vybaven skutečně luxusním zvukem, jenž má na svědomí dánský střihoruký fenomén Tue Madsen.
Kapela je od června tohoto roku na evropském turné a já jenom doufám, že jí nějaký česko-slovenský promotér pomůže vyplnit tour plán o některou z bývalých federativních destinací (možných termínů je stále dost). Zážitek by se měl dle osobních hojných zkušenosti zaručeně dostavit, aniž byste si v sobě museli trendově nutně „vychovávat nenávist“.
„When the world runs dry you gotta reach out and dig a little deeper!“
„Waiting for the day, waiting for the day, waiting for the day, the day to come!“
„Waiting for the time, waiting for the time, waiting for the time , my time in the sun“
