Jsou čtyři. Čtyři jako slavní jezdci apokalypsy. Mocný červený rytíř Mac Death, slavný zelený rytíř Sir Optimus Prime, zářivý modrý rytíř Lord Lightbringer a výkonný žlutý rytíř Duke Of Drumington. Rytíři Společenství posvátného grálu všech kováků, jenž byl znovu sprostě ukraden zlotřilým Doktorem Lebkou a jeho skřetím přisluhovačem Morphem. Ano, ukryti zrádným ranním šerem, nepozorováni ostřížím zrakem všemocných Rytířů, jen na chvilku oka zamhouřivších po celonočním pivním hýření, vplížili se ti dva do Hranaté svatyně hranatého stolu a sebrali zde poklad všem kovákům nejvzácnější. Grál. A tak v nejsvětějším jménu Společenství vyrážejí čtyři Rytíři grálu potrestat zloděje a vybojovat posvátný grál zpět!

Připouštím, že předchozí řádky mohou znít poněkud nedůvěryhodně, nicméně po čerstvé živé zkušenosti se čtveřicí GRAILKNIGHTS mohu zodpovědně prohlásit, že ve skutečnosti tomu tak není ani omylem. Mac Death a spol. sází na odlehčenou notu ve spojení s poměrně zkoušeným tématem a to všechno se stává naprosto seriózní záležitostí už v témže časovém úseku, ve kterém minimálně na aktuálním albu „Alliance“ (s předchozími dvěma záznamy - doufejme bohužel - prozatím zkušenost nemám) objevíme zodpovědně a zkušeně postavenou melodickou heavy-death metalovou skládačku, důsledně okupující celou jeho téměř padesátiminutovou stopáž. Není tudíž proč odkládat pozvánku do hradu Grailskull, v jehož útrobách vám samotní Rytíři grálu, sotvaže dopijí poslední tuplák piva, předvedou, jak zní pořádné bojové chorály.

Ze všeho nejdřív zazní chytlavá halekačka „Nameless Grave“, která hned na čisto představí všechny zbraně, se kterými hodlají GRAILKNIGHTS zaútočit. Tedy šikovné riffy a melodie a k nim střídání různých forem zvířecího murmuru a čistého zpěvu, poměrně často i ve sborovém provedením. Následuje znamenitá pocta bojovému Společenství „Alliance“, v ryze death metalovém duchu, s bezchybnými „bručením“ Mac Deatha a stejně tak dokonale ozdobnou melodickou nití ve vyhrávkách a sóle. V „The White Raven“ rytíři zavzpomínají na svůj germánský původ, o něco málo zpomalí, o něco málo přidají na folklorním vypravěčství a především znovu přitlačí na melodické výzbroji. Opravdu výstavní kousek přechodné fáze mezi kovem těžkým a smrtelným. Nebylo by však už na čase od vzletných slov přejít také k činům? Ale kdeže, „Echoes Of Wisdom“ a „When Good Turns Evil“, rytířská učenost roubovaná na metalovou klasiku, spíše strhnou k tanci, než aby panstvo popíchly do sedel. Nu, možná by ještě hlt piva neuškodil. A komu by se vlastně za zvuků balady „Tranquility´s Embrace“ (s refrénem jak z dílny BLIND GUARDIAN vystřiženým) chtělo zvedat od stolu? A když už s tím nic nesvedou ani další svižné kousky „Mortem Obi“ a „In For The Kill“, vypadá to vypadá, že ctihodní „Grailquest Gladiators“ si to i pro dnešek raději rozdají s oním neodolatelným mokem. Jedinečná hříčka „Der König Von Thule“ s podmanivou melodií a dalším laškováním na téma lidové tvořivostí na závěr si ostatně nic jiného než pořádný přípitek nezaslouží.

Tak vida, nakonec ta naše vypečená čtveřice nikam nevyrazila a o pomstě doktoru Lebkovi a vlastní statečnosti toho jenom spoustu nakecala a nazpívala. Zlobte se ale na ní, když to bylo tak roztomile metalové. Po vlivu žádné zásadní heavy či deathové ikony ani vidu, ani slechu, a řeší se pouze čistá radost z hraní, nalézání únikových východů z bludného kruhu kovového a důležitost umění nebrat vždycky všechno smrtelně vážně. Tomu tedy říkám Společnost!