To co dříve bylo pro metalovou komunitu noční můrou je nyní zajímavou vzpruhou a osvěžením v kovovém hudebním ranku. O čem to mluvím? O elektronice v metalu. O diskofilních podkladech, které prořezává sytý deathový ryk. O trance tendencích a jungle smyčkách, které se snoubí se zbustřenou kytarou. Disco, death, noise, rock, industrial… a mnohého dalšího žánrového osiva naleznete na rokycanském poli, které obhospodařují SUN.HAS.CANCER. A vzhledem k tomu, že se na tomto políčku před nedávnem něco nového urodilo, pojďme se podívat na výsledek sklizně.

V první řadě musím říci, že rokycanští udělali od minulého počinu „Kamikaze Spirit“ několik kroků kupředu. Největší posun se týká elektroniky, která je propracovanější, nepůsobí jednoúčelově a je více spjatá s nástroji. Další vývoj se týká vokálu, se kterým si někdo dal ve studiu mnohem více práce. Samotný žánr jde stále stejným směrem, jakým se ubírali minulé cesty SUN.HAS.CANCER, je však otevřenější - neuzavírá se před rockovějšími částmi ani před vlivem ethno-syntetických experimentů. Ve vokálu ani tentokrát nehledejte žádné silné melodie, Honza Zoubek je zkrátka v první řadě deather a hned poté sonický experimentátor, který se se svými pěveckými linkami dokáže patřičně zvráceně mazlit a se sadistickými choutkami je tavit v nekompromisní chemické lázni tak dlouho, dokud vykazují dávky čitelnosti a lidskosti. Zpěv je v kontextu celku lehce upozaděn a mnohdy si drží spíše statut dalšího nástroje a výrazového prostředku. Paradoxně neslabším článkem nahrávky jsou kytary, a to jak ve zvuku tak v aranžích. V některých momentech bych uvítal mnohem špinavější nebo chemičtější zvuk, který by lépe korespondoval s koloritem nahrávky. Některé kytarové linky pak působí příliš big-beatově. Krom kytar je však zvukové balení na úrovní, která se přibližuje profesionálním studiím a jen málokdo by asi tipoval, že „Burn!“ pochází z domácího studia.

CD obsahuje i klip, z něhož jsem byl poněkud rozpačitý, a celou řadu fotek z živých vystoupení i natáčení klipu. Hudební celek nepostrádá tah na branku, silná, a nebál bych se říci hitová místa, stejně jako mnohem méně stravitelné sonické experimenty. Skladby jsou v mnohém kvalitativně vyrovnané, není zde vyloženě slabých kusů, příště bych se nebál popustit uzdu fantazii ještě více a CD prokreslit i méně písničkovými záležitostmi typu „Old Rhythms Of A Revolt“.