Hudba, ve které absentují vlastní hudební prvky, zvuk odplouvající kamsi do oblasti ruchů, které snadno zapadnou a smísí se s městským šramotem, aniž bychom si všimli, že posloucháme hudbu. Ano, při poslechu „Au Théâtre Des Sons Imaginaires“ se člověk jen těžko smiřuje s tím, že se mu ke sluchu nesou zvukové struktury vydávané za hudební dílo. Nejen že chybí jakýkoli záchytný bod v podobě rytmů nebo melodií, chybí i vokální složka, chybí povědomý zvuk hudebních nástrojů, chybí i jasně znějící tóny. Vše je jen jakási ambientně elektronická mlha nad bažinou, ze které se nesou tajemně působící a nesourodě bublající pazvuky.
Řekové Byron a Chris Setel, kteří se za NEON skrývají, přinášejí zádumčivé rezonance s podobnou náladovou aurou, jakou si můžeme vychutnat například i od BIOSPHERE. Odstup od skutečných hudebních struktur v mnohém evokuje i postupy drone doomu, ovšem s rozdílem zvukové stránky, která je v případě alba „Au Théâtre Des Sons Imaginaires“ čistěji ševelivá a vyhýbá se onomu týravému hromobití klasického drone stylu. Na křídlech vzdušného ruchu se tak dostáváme kamsi k darkwave ozvukům a chvějivá roztříštěnost může evokovat i mezi „alternativci“ velmi uznávané COIL. NEON jako by tvořili soundtrack k dokumentu (a skladba „Anthropos“ skutečně obsahuje samply z filmového dokumentu „Agelastos Petra" od Filippos Koutsaftise) o tajemných mýtech a album „Au Théâtre Des Sons Imaginaires“ je vlastně samo takovou záhadou, kterou rozluštit asi není účelné se vůbec snažit. Přesto, nebo možná právě proto, může být toto tajemné neuchopitelno velmi působivé, vždyť člověka záhady přitahují, lákají a navozují ono chvějivé vzrušení z nadpřirozena. Hudba NEON je plná tajemství, plná do závoje zahalených tváří, které nikdy neuvidíme ve své skutečné podobě, jen si je můžeme domýšlet podle nejasných záblesků světla, které nám skupina dovolí zachytit sítnicemi našich očí.
NEON se ve svých zvukových kreacích obejdou bez rytmiky, i tento aspekt vytváří onu auru převalujícího se ševelení větru, kterému není diktováno žádnými perkusemi, pouze záchvěvy silnějších poryvů jako by rozcinkaly spoustu kovových zvonečků nesourodě svázaných do chomáče. Ale přestože by se mohlo zpočátku zdát, že zde nenalezneme žádnou logickou strukturu, nakonec se dočkáme i okamžiků, kdy se vše složí do funkčního celku sice značně monotónních, ale přesto určitou výstavbu nepostrádajících skladeb. Z ruchového martýria dokonce občas vyplavou i jasné a opakující se motivy jako v případě cinkavé „melodie“ skladby „Fantômes“, ktrou činí nejpřístupnější i výrazný podíl mluveného slova. Přesto je cokoli, čeho by se naše na logiku navyklá mysl mohla zachytit spíše výjimkou, která občasně vyplave na povrch rozbouřené neprostupnosti.
Snažit se v případě alba „Au Théâtre Des Sons Imaginaires“ mluvit o kvalitě skladeb, kompozičním umění, instrumentaci, produkci a zvuku, to by bylo jako pokoušet se to samé říci o pískající konvici na vodu, kterou někdo zapomněl na hořícím sporáku. Přesto mě NEON čímsi upoutali, kdesi pod záhadnou neprostupností jejich „hudby“ jako bych cítil ony tajemné emoce, které jsou tím, co dělá z poslechu hudebního díla zážitek.
