To se zas jednou žižkovský Akropolis zaplnil téměř k prasknutí. Těžko soudit, zda-li za to mohly nepopíratelné kvality hlavní hvězdy, či pověst, která ji předcházela. Ne, nehodlám zde moralizovat o tom, co s lidmi dělá hype. Proč taky? Když jich na kapely jakou jsou MONO chodí hodně, a když je zároveň i zajímá dění na pódiu, je to jen a jen dobře. Doufejme, že to bude i jev trvalý, protože atmosféra byla i přes poněkud stísněnější prostor velmi příjemná. Zamrzí jen můj poněkud pozdní příchod asi hodinu po oficiálním začátku, kdy se oproti mým původním předpokladům na pódiu činili domácí C, zatímco belgičtí WHITE CIRCLE CRIME CLUB měli svůj set už za sebou. Čtveřice s kraťoučkým názvem, který tvoří třetí písmeno abecedy, je typickým představitelem instrumentálně pojatého post-rocku. Povětšinou rychlejší skladby tíhly ke klasickému rockovému vyznění, tj. byly tvrdší, méně kladly důraz na emotivní stránku a oproti mnoha žánrovým kolegům byly takříkajíc více přímočaré. Neznělo to špatně, leč ani ne příliš výjimečně. Dojmy by se daly shrnout do konstatování „příjemný standard“, ale s definitivním soudem počkejme na novou desku „Underlove“.

Již v úvodu zmiňované hudební kvality japonský kvartet během svého více než hodinu trvajícího vystoupení prokázal naprosto bezvýhradně. Základní předpoklad v podobě dobrého zvuku dal vyniknout jejich emocemi protkané tvorbě ve své plné kráse. Minimální (spíše žádná) komunikace s publikem, decentní tmavá světla; to vše kladlo hlavní důraz na hudbu, se kterou MONO své publikum oslovují. Ta dokáže být jemná, uklidňující až zasněná, aby zanedlouho vystrčila drápky a překvapila svojí hlukovou syrovostí. MONO však neexhibují v samoúčelném střídání nálad a protikladů. Naopak, s jednotlivými motivy pracují a rozvíjejí je až do postupné a nenásilné gradace. Navíc jsou schopni tvořit svojí nenápadností doslova okouzlující melodie, jejichž poslech se mění v příjemnou hudební terapii. Tu však dost nepříjemně narušoval zvuk taneční hudby, který se nesl z nedalekého baru, což vyvolávalo pocit jako když sedíte v divadle, do jehož sálu proniká dunění z vedlejší diskotéky.

Těžištěm vystoupení byly hlavně kompozice z aktuální desky „You Are There“, z nichž hlavně „Yearning“ a „Are You There?“ dokázaly v živém provedení svůj emocionální náboj ještě zvýraznit. Jednotlivé kytarové motivy doslova hladily uši a navzdory tomu, že hudba MONO plyne pomalu a bez zbytečného spěchu, dokáže posluchače pohltit natolik, až přestane úplně vnímat čas a prostor kolem sebe. Přestože hlavní hudební břemeno nesli oba kytaristé, největší pozornost poutala veprostřed stojící baskytaristka Tamaki, kterou mimochodem po vystoupení čekal snad ještě náročnější úkol v podobě obsluhy diváky doslova obleženého merchandise. Ačkoliv to ze soustředěného a odtažitého výrazu jednotlivých hráčů příliš nevypadalo, svůj koncert si před zaplněným a nadšeným hledištěm museli dosytosti užít. Ani to je však i přes hlasité skandování nedokázalo obměkčit ke zrušení své tradice nepřidávat. Nic to však nemění na faktu, že na tenhle večer se hned tak rychle zapomínat nebude.