Popravdě, když ČECHOMOR vyhlásili slavné Krušovice tour po velkých halách naší vlasti, neměl jsem zájem. Nemám rád ani to pivo, ani ty haly, kam lidovkami prodchnutá muzika patří asi jako jazz na house party... no, možná trochu více, ale přesto. Kontakt s muzikanty je prostě u tohoto žánru k nezaplacení a komornější atmosféra taktéž. Čiliže informace, že ČECHOMOR vystoupí v areálu jedné ze základních škol RNDr. Manatarlandu (čti: Barrandova) a že nebude tak těžké sehnat lupen, mě mírně řečeno navnadila.
Jako u každého správného bygbýtu neproběhla cesta vůbec hladce (stupeň číslo 5 a zatraceně tuhá kamionová zácpa), ale to sem nepatří. Dalasi, odpusť. Areál mě mírně řečeno vyjukal. Čekal jsem leccos, ale školní hřiště, panáky nakreslené na betonu, prolejzačky na horizontu a skleník pro šlechtění ředkviček opodál, to tedy opravdu ne. Lidu se sešlo už na sedmou hojně a na pódiu muzicíruje jakési těleso, složené z uzrálejšího kapelníka a bandy nedorostlých děvčátek. Hudba je příšernou syntézou vlezlých evangelických pečbuřtovek a školní besídky, což mě vhání do náruče nedobrého krušovického moku. Páni umělci odpustí, jméno jsem si nezapamatoval, byl dlouhý a hudba příliš špatná na to, abych si jím zanášel místo v mozku.
To následné MÍCHAČKY BETONU jsou jiná liga. Banda veteránů, otřískaných bluesmanů a opravdu výtečných muzikantů bere provaz za jiný konec a spouští Mišíkovu „Cestu do dětství“. Vokální stránka, o kterou se dělí pořadatel akce a flétnista Mirek Židlický s basovým mazákem Tondou Smrčkou, je celkem divoká, ale snesitelná. Následuje nepochopitelná ukázka z právě nahrávaného alba Míchaček, přehraná komplet z playbacku, ale pak už se to lepší... Živelné clashovské dilema „Should I stay or should I go“ (s pivním českým textem) přitápí pod kotlem a splašený „Locomotive Breath“ od JETHRO TULL včetně parádního flétnového sóla přejíždí posedávajícím davem. Jak třešnička na dortu slavný žákovský protestsong odzpívaný učitelským sborem (sic!) „Another Brick In The Wall“ jen potvrdil dobrý dojem ze setu Míchaček. I ty závěrečné OLYMPIC jsem přežil.
Následní UDG mají nálepku vítěz Coca-Cola Popstar a já už tuším, že to nebude dobré. A není. Banda fracků ledva odrostlých, zdravící dav cool slovem kamarádi (a asi šestkrát po sobě), vlezlé pózičky, instantní pop-rock (promíchejte se středními vlnami a požívejte s mozkem vypnutým), jalový vokál, povinné ságo, aby to zajímavěji znělo (ve skutečnosti to zní jako nepovedený MŇÁGA A ŽĎORP)... a... a samozřejmě texty, ty krásné vtipné texty o hovně. Pavle Anděli, to jsou tvoji kluci! Potěr na betonu se ovšem báječně baví a při hitu „Motýl“ (říkala mi to mladší sestra...) ječí jako o život. Cože? Body plus za totálně zhoukaného bicmana, který si před závěrem setu rozebral půlku bicích a odnosil je mezi pařící mládež. Tomu říkám nezištný rokér.
A pak už konečně delší pauza, likvidace bicích a instalace minimalistického stanoviště Romana Lomtadzeho. ČECHOMOR přicházejí obnažení o elektrický kořínek a rockové perkuse... Jak tohle dopadne? No jak by to dopadlo. Skvěle to dopadlo. Pryč je akademismus novinky, po počátečních problémech se zvukem, které trochu nalomili otvírák „Hej, bystrá voda“, „Súsedovi koně“ a mou oblíbenou „Hrušku“, si vše sedá, atmosféra je sympaticky rodinná, velké hvězdy českého showbyznysu září jako sluníčka a Franta Černý si poplácává s dětmi, jako by sám před chvílí dostal vysvědčení. A hudba léčí, hudba uvolňuje. U „Rehradic“ se dav kolíbá, u fantasticky vygradovaného čardáše „Hezký Janek“ (bože jak ten na novince zanikl!) zvesela třeští. Vůbec materiál z novinky zní v akustice opravdu nádherně a má dvakrát tolik energie, co ve studiovém provedení – a to znějí i baladické kousky „Zločin“ (kompletní bez irských slok), „Malovaný kostel“ (nádhera!) či „Z večera je jasno“. Dobrá nálada z pánů jen vzlíná a nic ji neohrozí občasné instrumentální chybky. Blok z novinky doplňuje „Až půjdou cikáni“, která přímo vybízí k uchopení korbelu a opileckému kolíbání. Opravdu potěší „Sedem nocí“ (nezní vůbec zle, hlavně Holasova zvuková kouzla s houslemi) i sborově odhókaní „Goralé“, kteří kvapíkově uzavírají hlavní set. Pak ještě diváky vyvzdorovaný přídavek: překvapivě „Odpudivá“ z debutu „Dověčnosti“, rozjíždějící se divous „Pivníčková“ a samozřejmě protestní „Nepudem domů“, po které se už tradičně domů jde.
Mňo. Tak nějak mi tenhle set zase vrátil kus těch starých dobrých ČECHOMOR. Ne těch, kteří za mrzkých pár týdnů po vydání alba „Co sa stalo nové“ mají platinu za 20 000 prodaných nosičů. Ale ty ČECHOMOR živelné a radostné muzikanty, kteří umí udělat lidem svojí hudbou dobře (pohled na houslovou hru Karla Holase vážně léčí!). Takže, JSOU to stále oni – ČESKOMORAVSKÁ HUDEBNÍ SPOLEČNOST. Dobře tomu!
