MEAT LOAF a jeho netopýr je dnes už neoddiskutovatelný pojem rockové historie. S trochou nadsázky by se dalo říci, že MEAT LOAF žije osudem své prvotiny. Stejně jako jeho bájný netopýr z pekla i on jednou za čas vylétne ze svého hnízda, aby zamával rudými perutěmi do rachotu motorek, v mžiku obrátil svět na ruby pomocí jednoho dobře mířeného hitu a s příchodem rána vymizel do ztracena.
Bez nadsázky a pompy pak můžeme konstatovat, že MEAT LOAF je definitivně pohřben ve stínu blanitých křídel. A to přinejmenším do doby, dokud se na svět nevyhrabe s blanitou potvůrkou číslo tři (k tomu se už ale docela reálně schyluje). Nic naplat, že kromě série alb „Bat Out of Hell“ nahrává srovnatelná, někdy dokonce i lepší alba, než byla prvotina. Není to přece tak dávno co vyrukoval s výborným „Couldn´t Have Said It Better“. To však u fanoušků úplně propadlo. Nezbývalo tedy starému harcovníkovi než znovu roztáhnout křídla. Ale i ty nejpevnější blány jednou povolí a netopýří křidélka třetího podání chtějí přece jen důkladnější generálku, aby vynesly stařičkého odulého hmyzožravce zpět na hvězdné nebe. I vyřešil to proto MEAT LOAF po vzoru krále Šalamouna. Živým albem. A to ne ledajakým, nýbrž živým albem přímo orchestrálním. A aby se to nepletlo, vyloučil sebekriticky celý zbytek diskografie, který stejně nikdo nechtěl slyšet a zapěl výhradně jen a pouze skladby z původního milníku, který spatřil světlo světa již před bezmála třiceti lety. A právě kolem těch třiceti let se v tomto případě všechno točí. Na materiálu je krásně znát, jak nadčasovým už ve své době byl. Třpytivý bombastický hardrock, mistrně balancující na hraně popu a kýče s nemalým hitovým potenciálem, zůstal celou tu dlouhou dobu nepřekonán a vlastně i nenapodoben. Ale co dnes, po třiceti letech?
Současná živá i orchestrální podoba kupodivu funguje docela dost dobře. MEAT LOAF tvrdí, že už v době psaní počítal s orchestrací a já nemám nejmenší důvod mu nevěřit. Rockové nástroje a orchestr spolu zní naprosto v souladu a celkově působí dojmem celku. Nikoli rokérů, kteří drhnou své provařené fláky a nad nimi se jakoby v oparu vznáší tuny houslí (viz MEALLICA). Stará bombastičnost nabývá hezkých kontur a skoro bych řekl, že víc nástrojů v případě MEAT LOAFA hudbu víc naplnilo. Dokonce i živost a energii si kotouček zachovává, což není v dnešní době tak úplně zvykem. Tak co je tedy špatně? Řekneme si to natvrdo. Je to zpěv. MEAT LOAF nebyl nikdy velký zpěvák. Ale za mlada měl alespoň hlas jakž takž zabarvený a co se nezabarvilo, dobarvilo se dodatečně ve studiu. Teď po třiceti letech, když už mu táhne na šedesátku, je to setsakra horší. Starý pán má sice v hlase docela sílu i jisté charisma, ale hlasový rejstřík o hodně užší. A hodně z toho, co před tím dokázal skrýt, už je opravdu docela dost slyšet. U novějšího materiálu to nemusí vadit, ale starší věci tím trpí. Je si toho nejspíš vědom, protože se docela často maskuje za četný ženský dav, ovšem schovat svoji mohutnou postavu úplně zkrátka nemůže. Vrcholem všeho je nepostradatelný dvanácti minutový hit „I´d Do Anything For Love“ původně otvírák z druhé části netopýra zařazený zde na konec CD za kompletní část první. Znáte-li původní verzi (i když mi není jasné, jak by se jí dalo za tu dobu vyhnout) , této se zdaleka vyhněte.
Závěrem si střihneme osvědčenou frázi. I když jde o poměrně zdařile zvukově, dramaturgicky a v neposlední řadě i skladatelsky, vyprodukovaný materiál, už to zkrátka není to co to bývalo.
