Vědecko-fantastický kánon robotiky – Asimovovo arcidílo Já, robot – se konečně dožívá své filmové podoby. Lépe řečeno, svého odrazu ve filmu, neboť slovo „suggested by Assimov´s book“, které proběhne v závěrečných titulcích, vystihuje vztah knižní předlohy a filmu více než jasně. Kdo čeká filozofování na téma etiky stroje a sebeuvědomování umělé inteligence, ten bude spíše zklamán; komplexnost Asimovových vizí je ve filmu redukována na více méně tezovité střípky – tři zákony a co z nich plyne. Jinak je Já, robot věrným dítkem své doby a současného filmového průmyslu, dítkem, které nijak nepopírá vývoj, nerevoltuje, nedráždí, ale přesto patří mezi to nejlepší, co v poslední době žánr filmové sci-fi vyplavil na hladinu.
Zápletka je notoricky známá a omletá, však je za ta léta už mnohokrát zrecyklovaná. Chicago 2035. Monstrózní koncert U. S. Robotics chystá na trh vrhnout novou generaci robotů NS5, kteří nahradí dosluhující modely NS4. Den před uvedením na trh ale záhadně umírá jejich stvořitel, profesor Lanning. Všichni věří tomu, že se jednalo o sebevraždu emocionálně nestabilního muže, až na detektiva Spoonera, bývalého pacienta oběti a odpůrce robotů, který tuší za vším čertovinu. Na scéně se navíc objevu robot Sonny, podezřele se vymykající normám. Je poruchou, nebo unikátním příkladem unikátního robotova já?
Obrovskou klikou snímku je muž jménem Alex Proyas. Egyptský čtyřicátník má na svém kontě mimo jiné temné kousky Vrána či Smrtihlav a do Já, robot vnáší svou režií přesně ten rozdílový faktor, který z akční podívané činí zajímavou akční podívanou. Atmosféru. Zvláštní, trochu lízlou vertikální poetikou světa Minority Report, v každém okamžiku neobyčejně působivou, napínavou a hlavně mnohotvárnou. V některých momentech dominuje režisérská hravost, s jakou Proyas komponuje obrazy futuristického Chicaga, jinde přichází ke slovu vynalézavá práce s napětím (takřka hororově zabarvený průzkum domu Dr. Lanninga) a působivá emotivní gradace záběrů (likvidace robota Sonnyho, noční můra poručíka Spoonera, finální odhalení příčiny revoluce). Film jako celek má velice zvláštní apokalyptické pnutí, díky němuž finále s robotí revolucí vyznívá mocně a vlastně každý okamžik, který má diváka nějak zasáhnout, trefuje zásluhou precizní režie svůj cíl. Přičtěme k tomu ještě Beltramiho soundtrack, který scénicky funguje báječně (byť se nejedná o žádný „masterpiece“), dynamický střih, pestrou kameru a slušné efekty a je zaděláno na skutečně báječnou jízdu…
Onu báječnou jízdu měla zjevně podpořit hlavní hvězda a výkonný producent v jedné osobě, černošský rapper Will Smith. Jeho obsazení mi přišlo křiklavým důkazem toho, že Já, robot bude efektní akční pitomůstkou se spoustou „duchaplných“ hlášek. Jenže ono to tak není – a v tom spatřuji hlavní problém Proyasova snímku. Pokud film po většinu své stopáže vyznívá jako přesvědčivé akční sci-fi s myšlenkou (ne hlubokou, ale přesto sugestivně vykreslenou), postava Dela Spoonera je zkrátka až příliš cool. Promiňte mi to slovo. Jakoby se do filmu ani příliš nehodila, se svými mačovskými manýrami, teniskami Converse (jedna z nejotravnější reklam ve filmu) a namistrovanými pohyby. Paradoxně není až tak zle, jak by mohlo být, ale do některých sekvencích, kde Já, robot vyzařuje chladnou a potemnělou atmosférou, se Willovy výstupy prostě hodí jako Zarathustra na veřejný hajzlík. Samozřejmě, aby film mohl v dnešním tržním ringu vzniknout, musí mít něco pro masy diváků a to něco je právě Will Smith, jeho vyvinutý zevnějšek, hejskovské manýry, křišťálově čistá duše kladného hrdiny a několik efektních „matrix-like“ akčních výstupů. Film nezkazí, ale posouvají o hodný kus k pouhému řemeslně dobrému sci-fi, přičemž redukují hlavní myšlenku do jednoduchých tezí. A znovu se klaním Alexi Proyasovi za to, jak dokázal tento kompromis mistrovsky vyvážit a zpacifikovat do tvaru, ve kterém je dost místa pro exhibujícího nigga detektiva, a navíc i dost místa pro působivou atmosféru a krásné „postavy“, jakou je robot Sonny.
Asi největší chybou je jít do kina na Asimova. Ne, jděte na Proyase. Jděte na Willa Smithe. Jděte na báječné akční sci-fi, které vás zarazí do křesla a napne jako tětivu, potěší adrenalinovými scénkami a celkem únosným humorem americké „černé školy“. Možná budete odcházet z kina s lehkou pachutí nevyužité šance a tak trochu nostalgickou vzpomínkou na hlubší Minority Report, ale stále je dost slušná šance, že budete odcházet stejně spokojení jako já.
