Zatôichi je slepý poutník, putující odněkud někam. Živí se jako masér. Šourá se po světě stařeckým krůčkem, rozpráví s lidmi, bodře se pousmívá a když je zapotřebí, stane se ze jeho slepecké hole smrtící nástroj, kterým je schopný pokosit slušnou porci nepřátel. Zatôichi je totiž bojovník. Jednou ho cesta zavede do jakéhosi města, které je zmítáno válkou dvou gangů. Osud ho svede dohromady s dvojicí podivných gejš, které deset let bloudí světem a hledají vrahy své rodiny. A zdá, že jejich hledání se po setkání se slepým masérem chýlí ke konci.
To je tedy zápletka „Samuraje“. Zápletka, která v rétorice západní reklamy dělá ze „Samuraje“ klasickou řežbu, v níž klasický neohrožený mstitel vybije všechen zlořád a zachrání… no když ne celý svět, pak aspoň jeho důležitý kousek. Jenže tohle není podstata zápletky „Samuraje“. Taková interpretace vychází z nepochopení principu posledního díla jedné z nejvýraznějších osobností současné japonské kinematografie – Takeshi Kitana. Protože jeho Zatôichi není filmem akčním, není to epická dobrodružná velkoprodukce, nýbrž velice svérázný film autorský, který bych mnohem spíš než do mainstreamu řadil do ranku art filmů.
„Samuraj“ je opravdu zajímavý případ. Na první pohled klame westernovým syžetem (a že vztahy westernu a samurajských filmů nejsou úplně náhodné, o tom svědčí třeba fakt, že slavných „Sedm statečných“ je remakem Kurosawových „Sedmi samurajů“), pří soustředěnějším pohledu klame zase svérázným zpracováním. Pokud čekáte svižnou řežbu západní provenience, budete hrubě zklamáni. „Samuraj“ je přesně takový, jako jeho hlavní hrdina – pomalý, šouravý, rozšafný, okouzlující… a pak náhle smrtelně rychlý. Kitanovo dílo je mistrovsky rytmizovanou záležitostí, plyne pomalým a harmonickým tempem kupředu, zápletka leží po většinu filmu ladem a na pofidérní dynamické rozvíjení rezignuje tvůrce až do samého závěru. Velké fabulování není zjevně režisérovým záměrem. Po většinu filmu namísto napínavého příběhu sledujeme pouze poklidný tok života v malém městečku, který narušují pouze občasné souboje, retrospektivy hlavních postav a v závěru samozřejmě grandiózní finále, kdy se Zatôichi utká se členy klanu. Hlavními rysy Kitanova vyprávění jsou tak zmíněná rytmizace plynutí času a meditativnost.
Rytmizace je ve filmu dokonce přímo tematizována – lidskou prací. Na několika místech se zvuky lidské práce (údery motykami, palicí, čvachtání bot) začleňují do hudební stopy a stávají se jakýmsi přírodní samplem. Tento hravý a komediálně vyhlížející rys charakterizuje způsob plynutí celého filmu, vše je sladěné do poklidného tanečního tempa, cykličnosti a stereotypu malého města (symbolizovaného postavou tlustého dementa, který v touze stát se samurajem pravidelně obíhá kolem domu, ve kterém Zatôichi dočasně přebývá). Stejně jako prostředí i postavy žijí tímto „rytmem“, střídavě je sledujeme, kterak popíjejí saké v hostinci, rozprávějí a hrají hazardní hry v místním „kasinu“. Vrcholem této zvláštní stylizace je závěr filmu, ve kterém se po felliniovsku dávají všechny postavy do divokého a radostného tance s pohledy upřenými do kamery, zatímco slepý poutník pokračuje dál ve své cestě odněkud někam. Jakoby filmem (který se takto přiznává ke své filmovosti, čili umělosti) prošel skutečný mýtus, usmál se, napravil zlo a zase z něj odešel na svou nekonečnou pouť. Důležitá je tvář mýtu, kterou dodal sám Kitano (pod přezdívkou Beat Takeši). Byť je sám mnohem mladší, Zatôichi v jeho podání působí naprosto přesvědčivým dojmem. Jeho precizní mimika nepřítomných úsměvů, ustavičná zamyšlenost, pomalý pohyb a náhlé zlomy do strhující rychlosti a smrtících bojových šklebů – to všechno Kitano vystihuje s absolutní přesvědčivostí. Mytický hrdina v něm skutečně nachází věrnou podobu.
Meditativnost snímku souvisí s jeho uvolněným tempem, zálibou v retrospektivě a rozmělněním oné „far-easternové“ zápletky. Spousta věcí se v „Samurajovi“ vrací. Vzpomínky postav na to, co je „za“ nimi. Posuny v zápletce obstarávají zejména četné flashbacky, ve kterých se postavy vrací k prožitému – obě gejši můžeme časově zcela jasně zařadit, vzpomínky na nelehké putování jsou jednoznačně součástí filmového příběhu, složitější je to se Zatôichim, jehož reminiscence vůbec s hlavní příběhovou linií nesouvisejí a jakoby vycházely z mytického bezčasí. Spíše než obsah vzpomínek strhuje jejich podání – za bouřky vzpomíná jedna gejša za zvuků strunného nástroje na těžké dětství, zatímco druhá tančí střídavě v jejích vzpomínkách a v „přítomnosti“. Precizní práce s emocemi, které jakoby se kryly za obřadného ducha filmu, patří ke skutečným lahůdkám, které si divák musí zasloužit pozorným sledováním všech detailů. Soustředěnou pozorností lze též objevit v poklidném řečišti filmu jeho myšlenky. Myšlenky, které jsou nejprve vyřčeny a posléze je jim „po orientálsku“ dodána laskavá a moudrá pointa. Meditativnost filmu se nese v laskavě humorném duchu, jehož nositelem je jednak nemluvný Zatôichi, hlavně však zkrachovalý hazardní hráč Šinkiči, který ho provází. Ten rozesmívá svou touhou napodobovat to, co vidí kolem sebe jako pozitivní – Zatôichi umění „slyšet“, bojovat; krásu jedné z gejš atd. Je to v podstatě obdoba evropského šaška, který se opičí po svých vzorech, avšak jeho nažení končí žalostně – a ona žalostnost je právě často pointou.
Jak meditativnost, tak rytmus souvisejí s jedním z dominantních rysů filmu – jeho hudebním doprovodem. Ten udeří do uší hned v úvodu, neboť je pro našince naprosto nezvyklý. Má velmi syntetický a zpočátku rušivý zvuk, setkávají se v něm vlivy tradiční i moderní japonské hudby a prvky klasické obstarává časté využití klavíru. Hudba dokonale koresponduje s náladou filmu, přímo se podílí (jak jsem popsal výše) na rytmizaci viděného, není jejím cílem tahat z diváka emoce – její obřadní chlad a artificiálnost rozruší až finále filmu, kdy se náhle objeví bojovné samply a v samém závěru pak hypnoticky dunící perkuse. Pro Kitana není hudba doplňkem autorského záměru, ale jeho důležitým nositelem, a tak hudba film nedoprovází, ona jej spoluutváří.
Na závěr lahůdka, pro kterou mnohý divák na film zajde – souboje. Je jich poměrně málo (těžištěm filmu je z mého pohledu mnohem více mír než boj), ale jsou skutečně parádní. Zapomeňte na směšnou blondýnku, která kosí zástupy blazeovaných asiatů, Kitano ukazuje divákovi skutečnou podstatu boje s krátkým a dlouhým mečem. A to je – úspornost a rychlost. Dobrý samuraj dokáže vyřídit soupeře jediným sekem a takřka staticky, proto může být Zatôichi navzdory slepotě skvělým bojovníkem. „Samuraj“ není po stránce bojové filmem o létajících hrdinech, je to poctivá a neobyčejně krvavá řež, navíc nasnímaná konzervativně, bez použití hollywoodských kamerových triků. O to více pak vyniká skutečná zdatnost herců v boji, o to více pak vyniká boj sám. A jako třešnička na dortu a potvrzení realismu snímku přichází souboj dvou nejlepších šermířů na place, který patří mezi to nejoriginálnější, co jsem na plátně viděl. Už jen kvůli němu stojí za to film shlédnout, neboť o filozofii meče říká tento souboj více, než všichni Kill Billové světa. Vynalézavost filmu netkví v technických tricích, ale právě v poctivé filmařské práci a překvapivě statické choreografii, která mu dodává další kousek jedinečného kouzla.
„Samuraj“ je skutečným zjevením. Nenechte se mýlit mediální prezentací, trailerem a mnohými srovnáními s Tarantinovým Kill Billem. Zatôichi není „popkorňák“, není to film k požírání, je to spíše dobré filmové saké, které je nutné pít po malých douškách a vychutnávat. Labužnicky vychutnávat. Zřejmě vás nestrhne, ale při troše štěstí opravdu potěší. Jako potěšil mě.
Český název filmu není podle mého názoru příliš šťastný, protože hlavní postava zřejmě není samuraj, nýbrž prostě bojovník. Zatôichi nenosí krátký a dlouhý meč, neodívá se jako samuraj, není roninem. Překlad ale můžeme pouze přičíst zmíněné manipulativní mediální prezentaci.
