Pod termínem „sentimentální kýč“ si můžeme představit cokoliv, ale jsem si naprosto jistý, že snímek Zimní prázdniny (2023) prodchnutý životními pravdami a nadějí na lepší zítřky mezi takové případy nepatří. Závěr aktuálního filmového počinu z dílny Alexandera Payna se dá vzhledem k archetypální podstatě užitých vyprávěcích šablon a všudypřítomného vánočního symbolismu s klidem odhadnout po první půlhodince. Jenže šikovný režisér je nesmírně rafinovaný ve způsobu, jakým postavám uděluje životní lekce, čímž vynalézavě obchází jinak předvídatelné dějové zvraty. Plně se tak drží notoricky známé teze vypovídající o tom, že život je sám o sobě krajně nepředvídatelným dobrodružstvím s jedinou jistotou, v podobě cílové destinace, kde jsme si bez rozdílu všichni rovni.
Američan Alexander Payne nepatří zrovna mezi režiséry, s nimiž bych si rozuměl. Fanoušci a filmoví publicisté jej dobře znají díky inteligentním dramatům, provokujícím komediím a také pro oblibu v satirizování americké společnosti. Já osobně si ho cením za neústupnost vůči požadavkům současného hollywoodského diktátu. Payne je proslulý buldočí povahou. Své filmy bere jako děti, kterým nikdo cizí nebude nařizovat, jak mají být oblečené nebo umravňovat jejich chování. Díky této zatvrzelosti podpořené nezpochybnitelnými úspěchy má jako jeden z mála režisérů pracujících pro „továrnu na sny“ právo posledního střihu, byť mají jeho díla stále daleko blíž k nezávislé nežli komerční kinematografii. Je jako kameník, který si od prvního úderu sekáče až po finální kosmetické úpravy vše hlídá a má plně pod kontrolou.
Filmy Alexandera Payna se často soustředí na nějaké konkrétní místo a lidskou zkušenost. Jeho složitě konstruované postavy musí čelit řadě výzev a bojovat s prostředím, které je definuje, ale v řadě věcí rovněž limituje. Režisérův přístup k postavám bývá citlivý, humanistický a rozvážný. V průběhu děje postavy také z pravidla dojdou k nějakému osvícení, prozření či zlepšení horších osobnostních stránek a přehodnocení svých původních stanovisek. Užitý humor balancuje na hranici mezi laskavostí, pikantní satirou a černou komedií, kterou Payne využívá ke zkoumání vážných sociálních témat, čímž diváky dokáže stejným způsobem rozesmát jako rozplakat. Staromilec Payne opakovaně sází na naturalistický způsob natáčení, tedy na reálné lokace bez užití kulis a doprovodných digitálních efektů. Tento režijní přístup výrazným způsobem posiluje uvěřitelnost jeho lidských příběhů, kde i dvě diametrálně odlišné postavy mohou najít společnou řeč a navázat přátelské nebo dokonce milostné pouto.
Tato strohá charakteristika možná vede nejednoho čtenáře k otázce, proč si s tvorbou rodáka z Nebrasky vlastně až tak nerozumím. Částečně je to zapříčiněno tím, že jeho pečlivě vyprávěné příběhy třeba v polovině děje uhnou směrem, který mi přijde nepravděpodobný či na sílu tlačený. A pak tu je ještě jeden aspekt. U filmů Alexandera Payna se často nudím. Tak prosté to je. Mnohdy mě nedokáží strhnout a mám pocit, že se tam na poměry dvouhodinových stopáží moc neděje. Ani ta sociální kritika mi příliš neimponuje, jelikož režisér ji často rozmělňuje hloubkovou psychologií svých složitých postav a neumí příliš tnout do živého. Přesně tuhle disciplínu zvládl skvěle režisérův kolega a ideový souputník Sam Mendes ve svém nejslavnějším díle Americká krása (1999). Na druhou stranu přiznávám, že znám pouze čtyři filmy z produkce Alexandera Payna. Ironická komedie Kdo z koho (1999) mě až na pár vtipných momentů nudila, kdežto smutné drama O Schmidtovi (2002) přineslo pouze nudu částečně zastíněnou perfektním herectvím Jacka Nicholsona.
Abych ale jen neremcal. Takovou komedii Bokovka (2004) považuji naopak za skvělé zamyšlení nad ubíhajícím životem okořeněné vtipnými vsuvkami a parádním výstupem Paula Giamattiho. Právě Giamatti doslova září i v režisérově aktuálním počinu Zimní prázdniny, dost možná tím nejlepším filmem, jaký doposud natočil a kde zároveň perfektně fungují všechny výše popsané techniky a výrazové prostředky, které tak rád používá. Film si veřejnou premiéru odbyl již 31. 8. 2023 (dokončen byl dokonce o rok dříve), aby vzal americká kina útokem a mohl těžit z nadcházejících vánočních svátků. Považuji tedy za těžký prohřešek distribuce nasadit film do (nejen) českých kin až nyní, kdy slovo „Vánoce“ nechce nikdo slyšet. Řekněme si rovnou, že je to škoda, jelikož tak nekonvenčně zpracovanou sváteční atmosféru jsem ve filmu už dlouho neviděl. Možná že Payne na své filmové postavy pohlíží s jistým despektem, což však pro Zimní prázdniny neplatí ani omylem. Zde ty postavy opravdu miluje a je to cítit z každého filmového políčka. Kdo ví? Částečně je to možná i tím, že tentokrát za podobou příběhu nestojí on.
Po katastrofálně přijatém snímku Zmenšování (2017) se Payne doslova odrazil ode dna a naservíroval publiku krásné pohlazení po duši. Píše se poslední etapa roku 1970. Paul Hunham (Paul Giamatti) je zapšklým profesorem dějin se specializací na starověké Řecko. Dějiny vyučuje na půdě Barton Academy, internátní škole v Nové Anglii, kterou kdysi jako student sám navštěvoval. Hunham žije ve svém vlastním světě plném ztracených civilizací, dávných bitev a mrtvých jazyků. Vzdělání a dějiny jsou pro něj smyslem života a zcela bez obalu pohrdá každým, kdo s ním nesdílí stejný pohled na svět. Je to postarší mrzout, který rozumí antické literatuře daleko více než běžným mezilidským vztahům. Hunham má pro každou příležitost připraven nějaký starodávný citát, moudro či monolog slavného vojevůdce. Je konzervativní, tvrdohlavý, nenechá si nic vymluvit a navíc zapáchá jako leklá ryba. Není tedy divu, že jej kolegové nemají v oblibě. Stejně tak studenti, kteří mu kvůli vrozené oční vadě přezdívají „šilhoun“. Pan profesor je natolik tvrdohlavý a bezmezně oddaný svému morálnímu kodexu, že nechá klidně propadnout i protekčního syna senátora, čímž znemožní jeho přijetí na prestižní Princetonskou univerzitu. Dokonce ani ředitel školy Hardy Woodrup (Andrew Garman) nedokáže zvrátit Hunhamovo stanovisko, byť nezapomene zdůraznit, že bohatý tatínek propadlého studenta internátní školu štědře dotuje.
Každé vánoční svátky musí na škole zůstat jeden učitel, který zastává úlohu jakéhosi správce a zároveň „chůvy“ pro studenty, již se z nějakého důvodu nemohou dostat domů. A protože náš profesor trochu zlobí, získá tuto neoblíbenou výsadu právě on. Mezi pěti „osiřelými“ ztroskotanci na sněhem zaváté škole je i vnitřním neklidem zmítaný Angus Tully (Dominic Sessa). Další „protivník“ pana profesora. Tully je naštvaný na celý svět a ke všemu teď musí trávit Vánoce se svou Nemesis v podobě zapáchajícího profesora. Hunham navíc nutí nesourodou partu studovat i během volna a libuje si ve školních pravidlech, jimiž všem znepříjemňuje život. Do dění následně vstoupí zvrat. Jeden z movitějších chlapců zajistí helikoptéru a lákavý výlet na horách pro všech pět studentů, pokud si získají svolení rodičů. Zklamaný Tully se domů bohužel nemůže dovolat. Namísto lyžování se spolužáky pokračuje jeho noční můra dál. Přebytečné postavy zmizí jako staré listy z korun stromů a na scéně zůstanou pouze tři postavy. Naštvaný Tully, profesor posedlý historií a školní kuchařka Mary Lamb (Da’Vine Joy Randolph), žena nesoucí na zádech tíhu jedné velké životní tragédie.
Po efektním retro úvodu se film otevírá nenápadnou scénou, v níž sbormistr ladí svůj lidskými hlasy tvořený nástroj. Je potřeba trochu zkorigovat basy a oktávy. Dát tomu správnou formu. Soustředit se. Jakoby Payne tímto úvodem předesílal hlavní myšlenku filmu. Sladění. Sladění osobností. Najít formu dialogu, cestu k ostatním a také k sobě samým. Paul Hunham ve strhujícím podání Giamattiho je obětí vnitřní institucionalizace. Souhrnem návyků, rituálů a pravidel vytvářejících organizovaný řád, kterému bezvýhradně podléhá. Angus Tully je přes svou rtuťovitou divokost citlivým teenagerem, jenž se nedokáže spojit se svou lhostejnou matkou a otčímem. Mary Lamb bez přestání truchlí nad synem zabitým ve Vietnamu a za vydatné asistence Hunhama utápí žal v lahvi. Tři rozbité a osamělé duše v zamrzlém království. Tři odpadlíci v odlišných zlomech vlastních životů, kteří se v průběhu děje budou vzájemně ovlivňovat mimořádně nenuceným a hřejivým způsobem.
Autorský scénář Davida Hemingsona obohacený o řadu jeho osobních zážitků vypovídá přesně o těch nečekaných životních obratech, kdy nás i cizí nebo neoblíbený člověk může posunout docela jiným směrem. Takovým, o němž jsme třeba ani neuvažovali. Přehození výhybky na tratích našich životů přitom může zažehnout úplně nový impuls pro vlastní seberealizaci. Jde o prověřenou vyprávěcí formuli, která s sebou nese nezbytná klišé. Hotová Vánoční koleda (1843) od Charlese Dickense bez té nadpřirozené omáčky okolo. Payne nepřichází s evolucí nebo snad neotřelou vizí, a pokud znáte snímky typu Vůně ženy (1992) či Osudové setkání (2000), pak zároveň víte, co od Zimních prázdnin čekat. Jestli si snad někdo myslí, že Paul Hunham zůstane tím otravným chlapem až do konce filmu, pak asi netuší, jak vánoční kouzlo funguje, obzvláště v kinematografii.
Paul Hunham rád tvrdí, že se vzdal dobrovolně smyslných požitků při urputné honbě za vyššími duchovními ideály. Ve skutečnosti je ale jeho existence uvězněná mezi zdmi školy, ve které je nucen předávat moudrost lidstva zbohatlickým švihákům. Ovšem tihle mladíci na vojenskou disciplínu a kázeň Marca Aurelia zvysoka… kašlou. Profesorova rostoucí frustrace však netěží sílu z krutosti, ale ze zoufalství, respektive z dychtivé snahy učinit z těchto nevycválaných mladíků lepší muže, než je on sám. Debutující Dominic Sessa je důkazem o dokonalé castingové prozíravosti. Jeho Angus Tully je podán citlivým a především uvěřitelným způsobem. Stačí jediný pohled na jeho bolestný úšklebek a hned nám dojde, že za všemi siláckými řečmi se skrývá něco traumatického. Úžasná prostorově dominující Da’Vine Joy Randolph používá svou postavu jako maltu. Pojivo a koučku mezi těmi dvěma znesvářenými jedinci, z nichž jednomu ujel vlak a tomu druhému se zase nedaří nastoupit. Přitom si Hunham i Tully rozhodně mají co říct a mohou si vzájemně vypomoci. Chce to jen správný takt a Mary Lamb je naštěstí schopnou dirigentkou.
Payne se pohybuje ve známých vodách, kde je mu příjemně. Trocha té společenské satiry, špetka cynismu dobarvující až groteskní gagy a slušná porce sentimentu, který však nikdy nespadne do patosu, jelikož i ta nejpříjemnější scéna se může klidně změnit v tragédii. Zimní prázdniny ovšem z diváckých srdcí nekradou pozitivní energii. Sledování filmu vám naopak náladu zvedne. Každá ze tří hlavních postav projde nějakou organickou změnou a získá záchytný bod pro nadcházející budoucnost.
Lepšímu propojení mezi divákem a postavami dopomáhá i přítomný prvek rodinného vzoru. Hunham je v zásadě nedobrovolným otcem, Lamb moudrou matkou a Tully nevybouřeným synem. I taková atypická „rodinka“ čelí prohrám a životním záludnostem stejně jako kdokoliv jiný. Mary Lamb vzala po smrti manžela práci školní kuchařky, aby svému dítěti zajistila dobré vzdělání. Peníze na vysokou školu jsou ale docela jinou disciplínou. Nápad bránit vlast a službou ve Vietnamu získat stipendium pro veterány se trochu zvrtl. Syn se domů vrátil v rakvi. Izolovaný, vnitřně bolavý a zpočátku hysterický Hunham je obklopen pouze stíny mrtvých civilizací. Tully se do všeho vrhá po hlavě, aniž by mu mladistvé ego umožnilo pomýšlet na důsledky. Jeho arogance a kousavý ostrovtip však pouze maskují smutek a vnitřní nejistotu. Připadá si nechtěný, nemilovaný, odkopnutý, zraněn osudem pravého otce, jemuž život uštědřil zdrcující direkt.
To, že zdejší vánoční kouzlo nakonec funguje bez zbytečného hraní na city, je zapříčiněno precizností, s jakou režisér staví mentální zdi okolo postav, které ve druhé části filmu začne elegantně bortit. Každý z trojice ústředních protagonistů je takovým uzavřeným poupětem, jež úměrně rozkvétá s tím, jak se příběh vyvíjí. Payne již několikrát řekl, že celý život natáčí jen komedie ze sedmdesátých let. Proč tedy do totožného časového období nezasadit i vážnější film? Tvůrčí záměr byl splněn. Ačkoliv jsou Zimní prázdniny točené digitální kamerou (Arri Alexa), atmosféra sedmdesátých let je všudypřítomná. Zažloutlá paleta barev, výtvarná stylizace, na míru vytvořená retro loga distribučních společností (Focus Features, Miramax) a velkorysá kamera Eigila Brilda, jež do komorního příběhu vnáší potřebný rozhled. Každý záběr je v důsledku poctou éře „nového Hollywoodu“ a slavným režisérům, kteří jej pomohli vybudovat. Pokud se za takovou fasádou skrývá ještě dobrý příběh, je úspěch prakticky zaručen.
Paul Giamatti si svou oscarovou nominaci zaslouží právem. Komplikovaného profesora zvládl na výbornou. Nikdy ho nestáhne do podoby karikaturní figurky na jedno použití. Naopak mu zachovává tichou důstojnost a nepolevující magnetičnost. To samé platí i pro dalšího aspiranta na zlatou sošku. Postava zahraná Da’Vine Joy Randolph může zpočátku působit poněkud jednostranně, ale zkušená herečka odkrývá osobnost kuchařky Mary Lamb pozvolna, aby ve správných okamžicích mohla zazářit barvitost její duše naplno. Dominic Sessa bude jednou velmi žádaným hercem. O tom nepochybuji. Ukázat takový výkon v debutu se hned tak nevidí. Sessa dává do placu velké množství mladické energie, ale zároveň ukazuje i zřetelné rysy prvotřídního charakterního herce.
Filmů s vánoční tématikou a příběhů o nesourodých lidech, kteří se v závěru něčemu přiučí, je plno. Proč jsou tedy Zimní prázdniny tak výjimečné? Jelikož této vánoční magii se dá věřit. Sehraný tým okolo Alexandera Payna zná všechna ohraná klišé takových příběhů. Tvůrci je nepopírají, nemají to zapotřebí. Pouze je vkládají do životních pravd. Takových těch univerzálně platných pravd prověřených mnoha a mnoha omyly. Udělat správné rozhodnutí, to není jen tak. Každému se na cestě hodí třeba i ten nejméně pravděpodobný člověk, který nečekaně přehodí kurs, chrstne vám štiplavou pravdu do tváře, pomůže pochopit, kým ve skutečnosti jste, nebo vám umožní nalézt vnitřní mír. Zimní prázdniny jsou filmem o lidech, kterým budete upřímně fandit a které si možná ztotožníte s někým, koho denně potkáváte. Novodobá vánoční klasika? Já už mám jasno. 24. 12. 2024 proběhne další projekce.
