„I ta nejhanebnější bestie má v sobě špetku soucitu. Já však žádný soucit nemám, a proto bestie nejsem.“
Richard III. - William Shakespeare
Pojízdná vykopávka
Koncem minulého roku jsem se hrabal ve filmových archívech a narazil na relativně málo známé, ale o to lepší vězeňské akčně laděné drama Splašený vlak (1985). Od poslední projekce utekla opravdu spousta vody a k mému překvapení mohu konstatovat, že snímek původem sovětského filmaře Andreje Končalovského funguje stále na jedničku. Syrový, osudový, mrazivý a především skvěle odehraný. Pro Končalovského šlo teprve o druhý filmový počin natočený ve Spojených státech, kam koncem sedmdesátých let emigroval. Dobrý přítel režiséra Andreje Tarkovského musel opravdu zabodovat, pokud si chtěl v Hollywoodu vybudovat stabilní základy a rozjet úplně novou kariéru. Romantické drama Mariini milenci (1984) nedopadlo vůbec zle. Končalovskij se záhy dostal k jednomu starému námětu o dvou prchajících zločincích, kteří na izolovaném ostrůvku civilizace v podobě rozjeté vlakové soupravy ujíždějí vstříc svému vlastnímu zatracení. Formou menšího retro článku si nyní tento nenápadný film připomeneme.
Inspirace z Japonska
Legenda japonského filmu a jeden z největších režisérů všech dob Akira Kurosawa napsal scénář k budoucí hollywoodské pecce již v první polovině šedesátých letech. Přesněji řečeno zpracoval spíše rozsáhlý námět na základě novinového článku z časopisu Life o lokomotivě, která se vlivem nešťastných okolností ocitla na kolejích bez strojvedoucího. Režisérův historický opus magnum Sedm samurajů (1954) ve své době zaznamenal slušný globální úspěch a „Továrna na sny“ po pár letech zatoužila po vlastní verzi, jež by lépe korespondovala s vkusem západního publika. Jelikož obliba pistolníků a vyprahlých prérií dosahovala v Americe díky televizním seriálům typu Gunsmoke (1955) svého vrcholu, bylo celkem snadné rozhodnout, jakým směrem se bude nová verze příběhu ubírat. Zakoupení příslušných práv a následná realizace westernového remaku Sedm statečných (1960) zajistila japonskému filmaři cenné kontrakty s Hollywoodem.
Kurosawa se tedy později spojil s americkým producentem Josephem E. Levinem, předložil mu námět o rozjeté vlakové soupravě a doufal, že dojde k nějaké mezinárodní koprodukci. Bohužel. Kurosawa měl moc velké oči. Film měl být barevný, výpravný, plný náročných trikových sekvencí protkaných filozofickými otázkami o svobodě, která se nedá spoutat řetězy. Zkrátka ambiciózní plány, na jaké americká strana nechtěla přistoupit. Po zdlouhavém vyjednávání ale překvapivě došlo na kompromis, jehož hlavní podmínkou mělo být razantní snížení nákladů. Věci se následně skutečně daly do pohybu. Do projektu se zapojilo nezávislé studio Embassy Pictures, rozpočet měl atakovat šestimilionovou hranici a zkušený Sidney Carroll se pustil do překladu nyní již hotového scénáře. Na přetřes přišlo i hledání vhodných hereckých představitelů, natočilo se pár zkušebních záběrů, ale v dubnu roku 1967 byl projekt nečekaně zaražen a odložen na neurčito. Otrávený Kurosawa nad plánovanou koprodukcí zlomil hůl a vrhl se raději na přípravu dramatu Dodes’ka-den (1970).
Země neomezených možností
Andrej Končalovskij nebyl ve své rodné domovině nikým neznámým. V začátcích kariéry několikrát spolupracoval s kolegou Tarkovským a podílel se na scénářích k jeho snímkům Ivanovo dětství (1962) a Andrej Rublev (1966). Do filmové historie se však Končalovskij nesmazatelně zapsal až režírováním opusu Sibiriáda (1979), který má v nesestříhané podobě délku 275 minut. Tou dobou již měl Končalovskij zaječí úmysly, jelikož jej dlouhodobě dusil komunistický puch a takřka nulová šance pro získání bezmezné tvůrčí svobody. Pokud chtěli v dřívějších dobách režiséři, herci a skladatelé utéct ze svého rodného hnízda, ideálním způsobem pro takový razantní krok byla účast na mezinárodních filmových festivalech a Končalovskij si tuhle fintu hodlal vyzkoušet na vlastní kůži. Jeho rozmáchlá Sibiriáda dostala možnost zazářit v Cannes, což s sebou zpravidla nese i účast filmaře, který za daným dílem stojí.
Končalovskij zamával Sovětskému svazu a jako bonus si za snímek Sibiriáda odnesl Grand Prix, druhou nejprestižnější cenu festivalu v Cannes. Z Francie se režisér nehodlal vrátit a mužem, který Končalovskému pomohl uskutečnit svůj záměr, byl americký herec John Voight. Přízeň zavedeného herce umožnila režisérovi najít v novém prostředí zázemí, vyřídit si veškeré potřebné papíry včetně víza a také navázat nějaké ty kontrakty s americkým filmovým průmyslem. Zatímco Končalovskij natáčel své první filmy pod americkou vlajkou, lidé z malé společnosti Nippon Herald řešili, co se scénářem o vlaku a dvou trestancích, který jim skrze kancelářské cestičky před lety spadl do klína. Scénář následně odkoupily produkční společnosti Northbrook Films a Golan-Globus Productions. Ještě před tím, než byl scénář prodán konkurenci, doporučil režisér Francis Ford Coppola obsadit režijní post právě Končalovským. Producenti se rozhodli doporučení držet, obzvláště když vyšlo z úst takové veličiny. Andrej Končalovskij si tedy mohl natočit svůj první akční film.
Pod rouškou smrti
Natáčení ještě ani nezačalo, když do dění vstoupila smrt. Vlivem nepříznivého počasí narazil pilot Richard Holley se svou helikoptérou do sloupu vysokého napětí a na místě zemřel. Stalo se tak v rámci hledání ideálních exteriérových lokací. Štáb se rozhodl, že hotový film bude věnován právě památce pilota. V této chmurné atmosféře režisér Končalovskij dokončoval soupisku hereckého obsazení.
Hlavní roli drsného kasaře a protřelého kriminálníka Oscara "Manny" Manheima získal zmiňovaný John Voight. Režisér mu tak chtěl oplatit jeho laskavost a určitě nesáhl vedle. Voight byl profík každým coulem. Ihned se pustil do studia známých kriminálních případů a dokonce se na pár týdnů nechal zavřít do věznice San Quentin, aby lépe nasál rutinu vězeňského života. S některými vězni navázal i přátelský kontakt a ještě dlouhé roky si s nimi pravidelně dopisoval. Eric Roberts, problémový bratr o poznání slavnější herečky Julie Roberts, platil za nadějný talent. Za výkon v kontroverzním dramatu Král cikánů (1979) byl nominován na Zlatý glóbus a skutečně věřil, že má před sebou dlouhou kariéru charakterního herce. Nestalo se tak, ale zatím nepředbíhejme. Roberts měl fotogenickou tvář a aktivně ovládal bojové sporty, což odpovídalo požadavkům scénáře, který mezitím prošel dalším přepisováním. Druhý z trestanců Buck McGeehy tedy nalezl svou tvář. Ani Roberts však po vzoru kolegy nezahálel a pustil se do intenzivní přípravy. Posilovna, gymnastika a hodiny boxu pod vedením bývalého kriminálníka Dannyho Treja. Nepřehlédnutelný Trejo na režiséra natolik zapůsobil, že mu ve filmu svěřil menší roli, čímž započala jeho zajímavá herecká kariéra.
Udělej si zimu sám
Natáčení začalo zkraje roku 1985. Štáb operoval především v jihozápadní části státu Montana, konkrétně v krajském městě Anaconda. Vězeňské scény byly pořízeny ve státní věznici Old Montana a několik výborných exteriérových lokacích nalezl režisér i v malém městě Whittier, které je dodnes nedílnou součástí nezkrotné Aljašky. Vedení oficiální Aljašské železnice došlo k závěru, že filmařům vyjde vstříc, ale zároveň si nepřeje, aby jméno železnice jakkoliv figurovalo ve filmu. To víte, propagovat film, v němž vlak s logem vaší firmy uhání bez dozoru po kolejích, by asi nebyl ten nejchytřejší marketingový tah. Filmaři tedy pro tyto účely použili fiktivní název železnice „A&E Northern“. Speciální soupravu čtyř lokomotiv zhotovila společnost Progress Rail Locomotive (tehdy ještě Electro Motive Diesel), která se specializuje na výrobu a modernizaci vlakových souprav. Šlo o vyřazené stroje, na nichž specialisté na filmové efekty a profesionální konstruktéři provedli několik nezbytných úprav. Každý stroj dostal své řádné jméno a byl plně funkční. Věřte nebo ne, ale lokomotiva ARR GP40-2 #3010 je stále aktivní a dodnes se prohání po Aljašské železnici. Zlaté ručičky.
Jako na potvoru to se sněhem, který měl tvořit součást prakticky každé mizanscény, nebylo zrovna valné. Zvláštní jev takzvaného „falešného jara“ komplikoval natáčení takřka od začátku. Do dění musely vstoupit upravené stromy pokryté bílou pěnou, sněžná děla a stroje na výrobu husté mlhy. Končalovskij prý vtipkoval, že nejlepší by bylo přesunout natáčení do Sovětského svazu. Až na tyhle nemilé peripetie šlo ale o pokojné natáčení. Končalovskij si osahal práci s větším rozpočtem a svou roli si prý velmi užívala i herečka Rebecca De Mornay, pro kterou šlo o první akčněji laděný film. Po dramatech a romantických snímcích tak Mornay konečně mohla předvést trochu fyzického herectví. Režisér možná pracoval v cizí zemi, ale režijní řemeslo pro něj nebylo ničím novým. Na place si počínal profesionálně, byl vždy připravený a měl pevnou vůdčí ruku. S odstupem let říkal, že hlavní změna oproti natáčení v SSSR spočívala v tom, že se nemusel tak často ptát, zdali něco může či nesmí.
Cesta bílým peklem
Ještě mnoho let před tím, než prostřednictvím akční pecky Nebezpečná rychlost (1994) skončil Keanu Reeves na palubě divokého autobusu, přišel režisér Andrej Končalovskij s obdobně laděným filmem. Shodné body můžeme nalézt především v neúnavném tempu, adrenalinových pasážích a motivu o dopravním prostředku, který nemůže zastavit. Oba snímky prezentují vlastní pohled na stroj řítící se do záhuby, ale Končalovskij svou pozornost obrací spíše na dynamika uvnitř kabiny vlaku, než na opulentní atrakce ve vnějším prostoru. Díky tomu není Splašený vlak jen standardní akční podívanou, ale nabízí nám i něco k zamyšlení.
Protřelý a mimořádně tvrdý bankovní lupič Oscar "Manny" Manheim (Jon Voight) si odpykává trest v maximálně střeženém vězení uprostřed Aljašky. Za své opakované pokusy o útěk tráví poslední tři roky na samotce. Vlivem soudního příkazu je sadisticky založený správce Ranken (nemilosrdný John P. Ryan) donucen Manheima pustit mezi ostatní vězně. Manheim na nic nečeká a začne plánovat další náročný útěk, s nímž mu má pomoci poněkud zaostalý vězeňský rváč Buck McGeehy (Eric Roberts). Skrze šachty, kanalizaci a náročné putování mrazivou krajinou se dvojice prchajících vězňů dostane až na ledem pokryté vlakové nádraží. Chvilku čekají na vhodnou příležitost a pak si vyhlédnou téměř opuštěnou soupravu tvořenou čtyřmi spojenými lokomotivami. Dvojice nalezne v jednom stroji úkryt a doufá v lepší budoucnost. Železný kolos se dá následně do pohybu, ale hned po startu dostane postarší strojvedoucí smrtelný infarkt a vypadne z lokomotivy. Brzdové čelisti jsou spáleny, souprava nabírá nekontrolovatelnou rychlost a hladový Ranken chce zpátky svůj skalp.
Od tohoto okamžiku snímek cyklicky přepíná mezi třemi dějovými linkami. První linka se soustředí na dění uvnitř vlakové soupravy, kde se kromě dvou antihrdinů nachází ještě technicky nadaná údržbářka Sara (Rebecca De Mornay). Druhá linka ukazuje zmatek železničních dispečerů, kteří skrze počítačový systém bezmocně sledují uhánějící vlakovou soupravu a snaží se hasit obrovský malér. Třetí linka sleduje odhodlaného Rankena. Ten chce uprchlé trestance dopadnout a ideálně zabít. Tohle všechno vlastně stačí k tomu, aby se ze Splašeného vlaku stal výborný akční film, ale rostoucí názorové rozepře uvnitř kabiny posouvají výslednou formu do podoby chytrého lamentování nad otázkami svobody a víry ve svůj vlastní osud. Nepůsobí to vůbec nepatřičně, jelikož ústřední hráči dávají do svého výkonu vše. Voight je přemýšlivý herec a s jeho náladovými postavami se člověk za určitých okolností dokáže plně ztotožnit. V tomto konkrétním případě však své kvality prokázal i mladý Roberts, který se od svého kolegy odlišuje bohatou zásobou verbálních gest, tiků a dráždivých pohledů. Společné vystoupení tak odlišných herců beru jako hlavní přednost filmu.
I když na závěrečné podobě příběhu pracovalo hned trio scenáristů (Paul Zindel, Edward Bunker, Djordje Milicevic), duch japonského vypravěče zůstal zachován. Akira Kurosawa ve svých nejlepších dílech vždy používal akci jako nástroj, s nímž může studovat charaktery, a Končalovskij se této formule úspěšně drží. Filmu sice nechybí dravost a spalující vášeň, ale rozhodně jej nemůžeme označit za typický hollywoodský výrobek s náloží přepálených akčních sekvencí. Správce věznice Ranken je v úvodu dotazován, zdali je z etického hlediska normální držet člověka tři roky na samotce. Drsný Ranken má po ruce pohotovou odpověď: „Není to člověk, ale zvíře.“ Jde o radikální tezi, jejíž pravdivost je neustále testována. Manheim není hlupák. Plně si při své inteligenci uvědomuje bezvýchodnost situace. Je lapen nejen do kovové, ale také filozofické pasti. Naproti tomu McGeehymu vážnost celého dobrodružství plně nedochází. Je to divoký, namyšlený a násilnický muž limitovaný nedostatečným intelektem, který nejdříve střílí a teprve pak se ptá. Nečekaná přítomnost ženského elementu je pro změnu degradována na pozici utlačovaného pozorovatele, jenž oběma mužům nastavuje zrcadlo.
McGeehy sní o další nezákonné akci na svobodě. Na Las Vegas, hromadu peněz a mladé nadržené holky, ale starší Manheim ví, že jde o utopii. Ve strhujícím monologu se snaží svému komplici vysvětlit, o čem život kriminálníka doopravdy je. O tom, jak jsou jejich možnosti v budoucím životě limitovány. Není to ale k ničemu, jelikož oba zastupují razantně odlišné osobnosti spojené společným hříchem. Už tak silná atmosféra ještě více zhoustne, když dojde k neodvratnému střetu mezi oběma muži. Stojí proti sobě jako dva dravci, kteří se chtějí vzájemně zabít. Jeden svírá hasák a druhý nůž. V sázce je přátelství, ego a především život. Sara na McGeehyho křičí: „Zabij ho!“ Myslí to vážně a jde jednoznačně o nejvypjatější moment celého filmu, který má sílu zatlačit nervózního diváka do sedačky. Tento krajně surový okamžik nám navíc přesvědčivě ukazuje, jak někteří lidé jednají za bezvýchodných okolností. Následující osudově pojatý závěr filmu je uvěřitelný především díky tomu, co během drsné konfrontace vyplulo napovrch.
Vztekem poháněný Ranken riskuje vlastní život, aby si to se svým nenáviděným vězněm mohl osobně rozdat. Je ochoten seskočit z helikoptéry na vlakovou soupravu a najít krev, po které touží. Železniční dispečeři mezitím zvažují, zdali by nebylo výhodnější nechat vlak vykolejit a obětovat tři životy za cenu eliminace dalších materiálních škod. Izolované postavy uvnitř kovové rakve jsou v posledním tažení. Skrze okénka nezúčastněně sledují mikrokosmos lidstva. Vše je tak vzdálené, čisté a ušlechtilé, přičemž oni samotní nám zásluhou zoufalé situace ukázali momenty plné opovržení, kruté brutality, ale také překvapivého hrdinství. Manheim po krátkém souboji dostane Rankena pod kontrolou. Následně odpojí lokomotivu od zbytku soupravy, vyleze na střechu a nechá se šlehat ledovým větrem. Osamocená souprava se Sarou a Buckem McGeehym ztrácí rychlost. Manheim stojící na střeše lokomotivy připomíná posledního titána, jenž míří do náruče vlastního zatracení.
Emocionální dopad závěrečné scény se obejde bez jakýchkoliv dialogů. Jediným vypravěčem je obraz a citát, který v nás roste úměrně s tím, jak moc o postavě ztvárněné Jonem Voightem přemýšlíme. Nezastavitelnou vlakovou soupravu můžeme vnímat v rovině paralely ke skutečnému lidskému bytí. K uhánějícímu životu, který nejde zastavit, změnit a vede do jediné destinace. Já s takovým přístupem nesouhlasím. Odmítám přijmout polemiku o tom, že život každého jedince je předem nalajnován. Dnes ale také vím, že metafyzická pointa snímek Splašený vlak nijak nepoškozuje. Naopak. Svět je přeci plný jedinců, kteří potí krev a slzy, plazí se zatuhlými močály, drtí bídu s nouzí a i když dělají vše, aby dokázali svou životní trasu nasměrovat jinam, není jim přáno. Manheim přijímá svou živočišnou podstatu, smrtelnost i nevyhnutelný osud. Tím, že dá v závěru šanci svým dvěma společníkům, ukazuje cestu i nám ostatním. Život za ten ustavičný boj zkrátka stojí, a pokud skutečně nedokážeme změnit vlastní osud, můžeme dát naději alespoň ostatním.
Zpět v depu
Žádná spanilá jízda prostory kinosálů se nekonala. Alespoň ne v pravém slova smyslu. Splašený vlak měl premiéru v New Yorku 15. listopadu 1985. Později se podíval i do jiných oblastí USA, ale investoři se od počátku báli nízkých tržeb a zásadním způsobem omezili veřejné promítání. Necelá tisícovka kin je na poměry Spojených států opravdu malé číslo. I díky tomuto nešťastnému rozhodnutí si na sebe film nedokázal vydělat, jelikož při rozpočtu devíti milionů dolarů nevydělal ani osm. Na druhé straně však ležela hromada veskrze pozitivních recenzí a všeobecně vřelé přijetí od filmových publicistů. Bez pochvaly nezůstaly především vkusně zpracované akční scény, scénář a herecké výkony. Jon Voight i Eric Roberts byli dokonce oba nominováni na Oscara a to se počítá.
Tou dobou už byl Voight dávno zavedeným hercem, který si za strhující výkon v bolestném dramatu Návrat domů (1979) jednoho zlatého naháče odnesl. Pro Robertse šlo o umělecký vrchol kariéry a já osobně tvrdím, že nikdy nezahrál tak dobře, jako ve snímku Splašený vlak. Škoda takového talentovaného herce. Drogy, alkohol, pokus o napadení policisty, ale také tragická ztráta milované osoby jej přivedly na scestí a postupný kariérní úpadek. Ono to v důsledku až tak nevadí. Myslím, že tvář Robertse zná bezpečně každý pamětník, který v devadesátých letech navštěvoval videopůjčovny. Budoucí principál nízkorozpočtových produkcí dal fanouškům dostatek béčkové stravy a některé kousky nejsou vlastně vůbec špatné. Je ale nutné přiznat, že věhlasu a masivní oblíbenosti se dočkala pouze jeho slavná sestra. Upřímně řečeno, ani Rebecca De Mornay nepatří mezi herečky s výjimečnými schopnostmi. Mám ji zafixovanou jako sympatickou herečku vedlejších rolí. Sama Mornay na natáčení filmu vzpomíná v dobrém, protože jí umožnil odložit krásu do šuplíku a ukázat její odlišnou hereckou polohu.
Plně funkční lokomotiva
Andrej Končalovskij možná nezabodoval po komerční stránce, ale získal si uznání odborné kritiky. I tohle stačí k plnohodnotnému rozjezdu kariéry a režisér nezaváhal. Na kontě má slušnou řádku výborných počinů, ale také se mu povedlo ukázat, že akční film může být inteligentní. První akční filmy stavěly do popředí své hlavní postavy a jejich motivace. Teprve osmdesátá léta začala akční hrdiny využívat jako nástroj k prezentaci opulentních akčních efektů. Končalovskij naznačil, že existují i jiné cesty a režiséři typu Richarda Donnera či Johna McTiernana pozvedli jeho myšlenky na zcela novou úroveň (určitě víte, kam tím mířím). Splašený vlak trochu zestárl po technické stránce, ale jeho univerzální myšlenkový přesah zůstává platný i dnes. Skoro jako kdyby film chránila nepropustná ledová krusta. Splašený vlak pracuje s motivy násilí a pomsty, ale také nám říká, že touha po vnitřním míru je vlastní i morálně rozpolceným vyvrhelům.
