Po dvou letech opět v Pevnosti. Zvědavě se rozhlížím kolem. Nikde žádná fronta. Maximálně někde čekají jeden nebo dva lidé. U vchodu překvapí buňka s postavou v bílém overalu řešící testy na covid-19. Trochu mě to vyvádí z míry. Posledních čtrnáct dní jsem trávil v Maďarsku a za celou dobu jsem tam potkal tolik lidí s rouškou, že bych je spočetl na prstech jedné ruky. Dobře, možná obou. Ale to včetně dopravních prostředků. Většinou cizinci.
Potvrzení o očkování, náramek a hurá do areálu. První, co vidím, je open air cinema… hmm, tady to po večerech bude super. Chvíli hledám, kudy se vlastně dostanu na „zelenou louku“, kde je hlavní scéna. Mířím do míst, kudy jde nejvíce lidí, a jsem tu. Na hlavní scéně akorát zvučí ANIME TORMENT, tak hurá na ně. Litoměřický pilíř domácího deathcore nenechává nic náhodě, je znát sehranost, zvuk hned pod scénou příjemně řeže. Hraje se hlavně z aktuálního EP „Void Terror“, které k deathcore váže deathmetalové fičáky amerického střihu i slamovací sekvence. Všechno se zdá v pořádku, circle pity se točí od počátku setu. Velmi důstojný začátek festivalu.
Žánrově spřízněná holandská úderka DISTANT sice disponuje třemi kytarami a slovenskou sekcí zajišťující vokály a bicí, ale bohužel zdaleka nepůsobí tak sehraně. A je to znát jak ve zvuku, který je rozplizlejší, ale i když zblízka z fotokoridoru sleduji ruční práci kytaristů (tedy aby bylo jasno – holandské části kapely, bratři z východního břehu řeky Moravy fungovali na svých postech výtečně :)). Nahrávky DISTANT pod hlavičkou Unique Leader Records působí mnohem ostřeji a pečlivěji. Dalším neduhem byl zvuk, z nějž se od zvukařského pultíku výrazně prosazoval vokál, basy byly seříznuté tak, že sound obohacovaly hlavně při beatdownech. Díky tomu nemají holandsko-slovenští zdaleka ten tlak, jako na deskách. Nicméně i přes to jejich plazivý deathcore, který představuje nejnovější vývojový stupeň subžánru, oslovil velkou část lidí, co po setu vyjadřovali spokojenost.
HARAKIRI FOR THE SKY pouštějí počáteční brnkačky setu pouštějí z halfplaybacku, což bych chápal u klavíru, kterým na svých deskách sem tam něco podmáznou. Zde by možná ty tři kytary opodstatnění měly. Salzburgští náladotvůrci oslavili svou poslední deskou „Mære“ deset let na scéně, na tuto párty však bohužel zapomněli vzít zvukaře. Zvuk je parádní velmi blízko hlavní scény a bezprostředně pod ní, ale dál to už slábne. A tak zůstávám blízko a jdu si to užít. HARAKIRI FOR THE SKY jsou vlastně jedinou kapelou, která na festivalu koketuje s black metalem a epickými postrockovými motivy, které se postupem času v jejich hudbě prosazují čím dál tím častěji. Pozitivně hodnotím to, že Michael V. Wahntraum vybíhá na scénu s tričkem BAPTISTS.
Domácí BOHEMYST jsem měl už dlouho v hledáčku. Kapela složená ze zkušených figur pod taktovkou Honzy Kapáka a black/death, který zdaleka nepůsobí tak oldschoolově, jak by mohl napovídat věk zúčastněných. Muzikantsky to funguje, zvukově také, největším nepřítelem je slunce a hraní za dne. Tohle si budu muset dát někdy v klubu. AVENGER mají důstojného nástupce.
Na DEBUSTROL přicházím později. Překvapuje i z dálky skvělý zvuk. Takže to přeci jen jde. Říkám si, co se to děje, že i DEBUSTROL mě vlastně baví. Instrumentálně striktně seřízená thrashová mašina, která boduje nesmrtelnými, více jak dvě dekády starými, hitovkami jako třeba "Yugoslavia". Během koncertu happening za popálené děti v rámci neziskové organizace Avalone. Jaká ironie osudu, vzhledem k událostem které se ten večer staly. Vraťme se ale ke koncertu. Ještě před dvěma roky jsem si nemyslel, že budu z koncertu DEBUSTROL odcházet relativně spokojený. To co se děje? Stárnu, nebo je tím dlouhým lockdownem?
Na Octagonu rozbalují kobereček GRIDE a je to velká jízda. Na malé scéně jsou lidem ještě blíž, než před několika týdny na Obscene Extreme, a komornější atmosféra ne zcela zaplněného prosotru kapele vlastně velmi sluší. Je tu znát větší pohoda a méně stresu, než když jsem je viděl naposledy. Jejich set válcuje. Staré i nové songy ze splitu se SKIPLIFE fungují na jedničku, zvuk je přesně tam, kde by měl být a má přirozený tlak i průraznost. Rozhodně pro mě jeden z vrcholů dne.
DECAPITATED to mají se zvukem trochu jinak. Natriggrované bicí zpočátku vytváří brutální hromobití, ve kterém se ztrácí basa, takže když se baskytarista Pawel Pasek během setu ošívá a gestikuluje ke zvukařům, že je něco v nepořádku, nejde podle zvuku poznat o co jde, protože masa zvuku je prostě příliš naddimenzovaná a požírá všechny basové frekvence, co se jí staví do cesty. Srozumitelně z toho vyvázla jen kytara od středů výš, vyhlazovací bicí a vokál. Postupně se situace lepší. Pro kámoše z Íránu, s kterým jsem letos na Brutalu byl, nejlepší kapela festivalu. Já bych takové superlativy nepoužil, ale koncert to byl bez debat vyhlazovací.
Scénou Octagonu v tu dobu odupávají legendární gumáky plzeňských bubáků z kapely STÍNY PLAMENŮ. Nejsem úplně fanouškem žánru, ale oceňuji, že Pan Morbivod vypadá, jako by právě opustil stoku, a Marek za celou dobu neztratil „cornface“. Když jsem se hlouběji zaposlouchal, tak se dala objevit spousta hezkých melodií, ale mohlo to být na takový festival jako Josefstadt o něco sehranější, nemyslíte? Jdu se posilnit před finální soupiskou kapel, protože na mě začíná padat únava, a když se uprostřed louky za zvučení VADER rozhlížím, který stánek dostane moji důvěru, tak se stane ta nešťastná událost s ohněm a olejem. Ta rázem pohlcuje pozornost celého festivalu. Kousek od festivalu musí později přistát lékařská helikoptéra a jednoho pracovníka postiženého stánku dopravit na Kliniku popáleninové medicíny na pražských Vinohradech.
VADER jsem viděl mnohokrát a nikdy to pro mě žádný extra velký zážitek nebyl. Ale teď mě to poprvé bavilo. Čím si to vysvětlit? Snad skladbami z více jak čtvrtstoletí starého alba „De Profundis“? Velkými světly? Robustním zvukem? Nebo jen prostě tím, že to byl ve všech parametrech „velký metalový koncert“, jaký jsem dlouho nezažil? Nevím, a je mi to jedno. Z pohledu lidí jde rozhodně o koncert, který má největší návštěvnost ze všech v daném dni. Zůstávám až do konce, kdy s úsměvem na tváři za žesťové imperiální mašinerie od Johna Williemse odcházími směr Octagon.
Tam mezitím řádí zhulení hipíci, co se rozhodli hrát stoner uprostřed psychedelického oceánu. Kalhoty do zvonu, omamná vůně a převážně brčálová světla všude kolem. Polští vzývači marihuanových oblak BELZEBONG. Chlapci, já měl dnes jenom jedno pivo, tuhle nirvánu složenou z chlupatých riffů dokážu poslouchat jen omezený čas. Mnozí se ale na set připravili/upravili lépe a tak se hypnoticky kývají do rytmu. Místy se musím až usmívat, protože ten nekončící pohyb kapely, ve kterém se unisono hluboce uklání, vypadá legračně, hlavně, když si tedy odmyslíte hudbu.
Poslední kapela, kterou dnes fyzicky zvládnu, jsou DESTRUCTION. Z originálních členů zbyl už jen Marcel "Schmier" Schirmer, malý-velký muž německé thrashové scény, Mike Sifringer s nimi na pódiu není. Vzpomínám na dobu, kdy DESTRUCTION hráli ve třech a stačilo to. Vzpomínám i na jejich poslední koncert na Brutal Assaultu, kdy jsem si sám pokládal otázku, jak dlouho tu s námi ještě Mike bude, protože vypadal ještě menší, než kdykoliv jindy. Koncert byl ale i bez něj parádní. Thrashový veterán se rozjel ve velkém stylu a do publika nasypal průřez obsahující jak více než pětatřicet let staré kousky z alba „Infernal Overkill“, tak novinky z dva roky staré desky „Born to Perish“.
SICK SINUS SYNDROME jsem viděl před pár týdny na Obscenu a tak padnou za oběť mé únavě. Jinak jsem viděl vše. Navíc, v nehektické rodinné atmosféře. První den tak byl příjemným překvapením hlavně v atmosféře a energii, kterou Josefstadt disponoval, a která se přelila i do dní dalších.
