Rok 2010 byl rokem vzpomínání. Tohle tedy rozhodně platí pro československou rockovou a beatovou scénu. Není pochyb o tom, že tyto reminiscenční vzpomínky odstartovala především televizní repríza rozsáhlého dokumentárního cyklu „Bigbít“. Důkladné knižní zpracování této, pro alternativní a rockovou muziku po naprostou většinu času, nelehké epochy tady pohříchu i přes několik nadějných pokusů doposud chybělo. Kniha známého historika Miroslava Vaňka je ambiciózním příspěvkem do této názorové mlýnice.

Proč ambiciózním? Aspirace pojmout ve svém díle rozsáhlé dějiny rockové hudby v našich zemích v celé své šíři a vedlejších aspektech se ani jinak nazvat nedá. Svým pojetím výpravná publikace se však nedokázala vyvarovat hluchých a v některých případech i zcela zbytečných míst. Jakoby si zpočátku její autor nedokázal přesně ujasnit, komu je vlastně určena. Úvodní tři (zejména druhá a třetí) kapitoly na přehnaně velkorysé ploše rekapitulují dění v kolébce rock’n’rollové hudby - Spojených státech a částečně i Velké Británii. Sled známých faktů, vyprávěný bez nějaké výraznější přidané hodnoty, poměrně hatí původní koncept díla a svým pojetím jej lze doporučit snad jen s rockovou hudbou absolutně neobeznámeným čtenářům. I když pochybuji, že tací k této knize vůbec sáhnou.

Neznám přesné pozadí jejího vzniku, ale až povážlivě veliké množství překlepů a faktických chyb (což platí zejména pro zmiňované úvodní části) svědčí spíše o snaze přijít s publikací na trh co nejdříve, dokud neodezní zvednutá vlna zájmu o československou rockovou historii. Pokud se však čtenář prolouská (anebo nejlépe prvních 150 stran rovnou vynechá) až ke čtvrté kapitole, dočká se konečně kvalitní demonstrace schopností Miroslava Vaňka. Expert disciplíny orální historie staví rockovou a beatovou hudbu do několika souvislostí a snaží se od počátku vysvětlit i na příkladu problémů z druhé strany barikády Železné opony, proč právě tato forma umělecké alternativy skýtala pro politický režim svázaný mnoha konvencemi tak obrovský problém.

Opíraje se o svědectví mnoha přímých aktérů se snaží vytvořit co nejvěrnější popis toho, co se, ať již v pravěkých dobách prvního pronikání „zkažené“ západní hudby k uším našich posluchačů anebo v konečném stádiu normalizačního režimu, dělo a čím vším si museli jednotliví hudebníci, pořadatelé a samozřejmě i fanoušci procházet. Dostáváme tak slušně ucelený výčet tu více tu méně známých skutečností, který však i přes svoji lehkou čtivost dokáže přinutit k zamyšlení a evokovat i u těch později narozených tristní stav tehdejší doby.

Smutná sedmdesátá léta, diletanti v kulturních komisích, buzerace veřejné i tajné bezpečnosti a mnoho dalších v dnešní době už jen těžce představitelných věcí. Represi rockové muziky je věnována jedna celá kapitola. Důkladný rozbor stěžejních akcí Státní bezpečnosti s cílem eliminovat ohniska na tehdejší oficiálně prezentované populární hudbě nezávislé scény patří rozhodně k nejsilnějším částem publikace. V těchto momentech dokážou její řádky konečně pohltit a po rozpačitém úvodu naplno rozvinout potenciál této látky.

Právě na intenzitě a celkové strategii jednotlivých policejních akcí se nabízí jedinečná možnosti obrazu politického režimu, prakticky po celou dobu neschopného poradit si s alternativní kulturou. Počátek normalizace v sedmdesátých létech sice ještě zaznamenal v potírání rockové muziky fungující mimo oficiální informační a propagační kanály hmatatelné úspěchy, ale zejména v době perestrojky už byla bezradnost a neschopnost represivních orgánů naprosto evidentní. Komentáře jednotlivých zpovídaných aktérů o tom mluví dost jasnou řečí.

Vojtěch Lindaur, Ondřej Konrád - BIGBÍT (Plus 2010)

Zajímá-li vás čistě hudební stránka naší rockové historie, tak s publikací dvojice autorů Vojtěch Lindaur – Ondřej Konrád rozhodně neprohloupíte. Jejímu obnovenému vydání se v loňském roce dostalo slušivého zevnějšku a taktéž dvou kompilačních CD, mapujících jak úplné začátky československé beatové scény, tak i její pozdější vývoj. Jádro publikace vznikalo ve druhé polovině osmdesátých let jako série článků pro měsíčník Gramorevue a na jejich obsahu je to znát.

Tedy ne, že by autorům chyběla erudice, ale ostří jejich kritiky vůči společenským a politickým poměrům je značně otupeno. Tak například důsledky úpadku rockové hudby na počátku silné normalizace sedmdesátých let jsou víceméně taktně promlčeny a čtenář si tak musí vystačit s pouhým konstatováním, že to tehdy prostě bylo fakt zlé. Dodatky napsané po revolučním roce 1989 si však už žádné servítky brát nemusí a tudíž se snaží nazývat věci pravými jmény.

Síla „Bigbítu“ však tkví především v jeho encyklopedické hodnotě. Zastoupeno je zde skutečně široké spektrum v mnoha případech dnes již zapomenutých interpretů, přičemž se nešetří ani místy i patřičně nekompromisními kritickými komentáři k jejich tvorbě. Nechybí ani důkladný prostor pro jednotlivé osobnosti, jejich participaci na různých projektech, díky čemu vzniká plastický obraz o fungování naší (víceméně) rockové scény ve všech fázích od padesátých let až do roku 1989.

Výběr zpovídaných partnerů by se dal nazvat vyváženým, nicméně důraz na postřehy a zkušenosti jinak bezpochyby zcela zainteresovaného Mikoláše Chadimy je v některých momentech až příliš dominující. Naopak přínosným je určitě závěr věnovaný současným problémům alternativní hudby (kauza Czechtek anebo Rádio Wave). Ten však zároveň toto historické pojednání doplňuje o zcela současný rozměr, který však může být už za nějakých pár let neaktuální.

Prozatím poslední dílo Miroslava Vaňka však i přes uvedené výtky stojí rozhodně za pozornost a určitě to není jen z toho důvodu, že ve svém ranku prakticky nemá zdatného konkurenta. Pocit ne úplně naplněných nadějí však přetrvává.