Jen několik málo dní po zasněném rozjímání v podání amerických GREGOR SAMSA, čekal na hudbychtivé nadšence na Strahově zážitek poněkud jiného ražení. Kanadská dvojice NADJA patří k popředním představitelům křížení ambientních zvukových ploch s těžkými a hutnými zvuky, které pak přetavují do v zásadě klasických hudebních struktur.
Mozek dua – Aidan Baker, vystoupil i se svým sólovým programem, ve kterém upřednostnil klidnější hudební polohy a předvedl svoji zručnost při práci s mašinkami, které má zvládnuté na výbornou. To dokazoval především velice umným vrstvením nasamplovaných smyček a jejich bezchybnou vzájemnou synchronizací. Tím dosahoval velice členitých zvukových vibrací, které na své pouti nabíraly další a další spolucestující, přičemž si ještě výrazně vypomáhal všemožným využitím své kytary. Baker vše dělá nadmíru promyšleně a s jasnou vizí. Jeho hudební koláže nejsou žádným nezajímavým blouděním odnikud nikam. Svojí čitelnou a postupně gradující strukturou by se hodily i jako bezchybný soundtrack emočně podobně laděného snímku. Náladu, kterou se svým setem Aidanu Bakerovi podařilo navodit, však z mého pohledu dost násilným způsobem přetnulo vystoupení domácích SUNSHINE GENOCIDE 10071941, kteří coby česká odpověď na současné drone-doomové hnutí působili především jako věrná kopírka zahraničních šablon. V jejich podání zazněly dvě skladby (snad jsem správně počítal), přičemž ta první připomínala o něco neučesanější GOSPEL OF THE FUTURE (koneckonců v řadách SUNSHINE GENOCIDE 10071941 jsou i členové „gospelů“), čili přímočarý střednětempý metal s patřičně podladěnou kytarou, a druhá byla úskokem do vod apokalyptického běsnění ve stylu SUNN O))). Ani v jednom případě mě produkce čtveřice, která nastoupila ve zvířecích maskách, nedokázala příliš zaujmout, natož vtáhnout do děje.
Z reproduktorů se opět line zvuk Bakerovy zvukové soupravy a na pódiu se kromě něj objevuje i Leah Buckareff s vizáží intelektuálky z americké střední. Tato drobná dívčina obsluhující baskytaru takřka celé (přibližně hodinu trvající) vystoupení absolvuje k publiku otočená zády a přenechává tak hlavní slovo Bakerovi. Hudba NADJI je vystavěná v zasadě dle podobných pravidel, jakými se Aidan prezentoval ve své sólové části večera, obohocena je však o další rozměry v podobě těžkých kytarových riffů a vokálních partů. NADJA toho večera ukázali především svoji posluchačsky vstřícnější tvář a obdařili dle mých odhadů tak kolem stovky posluchačů svými emočně nabitými kousky, kterým dominovala vynikající pomalá skladba, jenž zazněla jako druhá v pořadí. Co do počtu vydaných nosičů velice agilní dvojice měla z čeho vybírat a nutno říct, že playlist byl sestavěn velice účelně, včetně předpokládaného a pochopitelně i vyžádáného přídavku. Malebné i mohutné zvukové vlny, ze kterých se nořily krásné melodie a uchu lahodící zvuky, však z mého pohledu někdy dost rušivě narušoval vokál Aidana Bakera, který měl k čistému projevu poměrně daleko. Příznivý dojem z koncertu kanadských to však příliš nenahlodalo, protože jejich hudba není bytostně závislá na vokálních partech. Její síla tkví především ve schopnosti pohrávat si se zvuky a tyto vzájemně propojovat a transformovat do kozinstentních kompozičních celků a v zásadě i písní. Těch jsme si v podání NADJA onoho lednového večera poslechli hned několik a nebylo pochyb o tom, že tato hudba velmi dobře funguje i v koncertním provedení.
