Tisíc let starý mýtus o hrdinném válečníkovi jménem Béowulf se letos dočkal dalšího přepracování. Samotný příběh snad ani není třeba připomínat. Pokud by si však někdo chtěl přečíst epos celý, vřele doporučuji si sehnat překlad Jana Čermáka z roku 2003 (Torst, ISBN: 80-7215-199-1), který obsahuje kromě básně samotné i mnoho historických údajů, vysvětlivek a obrazový doprovod. To jen úvodem, nicméně jsem tím, doufám, dostatečně zdůraznil, že páni Američani si, jak už je jejich zvykem, příběh drobet upravili. Na druhou stranu oproti poslední slavné verzi tohoto mýtu, „Vikingové“ (The 13th Warrior), to nedopadlo až tak zle. Předělávka s Banderasem měla svou knižní předlohu a děj filmu nebyl až tak špatný, horší bylo jeho zpracování. Vraťme se však k Beowulfovi 2007. Příběh je poměrně blízký předloze, přesto nás čeká „drobné“ překvapení. To co je na celém filmu nejzajímavější, je jeho ztvárnění.
„Beowulf“ je animovaný film a je dělaný tak, aby se vše, byť to existuje pouze na harddisku, co nejvíce podobalo realitě. Oproti takovému Shrekovi, který je udělaný tak, aby vypadal hezky, aniž by se tvůrci snažili ohromovat vypracovanou mimikou svých hrdinů. V tom tkví právě největší problém tohoto díla. Dokavaď se prohánějí draci v oblacích, boří hrady, šlehají plameny a po plátně se prohánějí všelijací příšeráci, je vše v pořádku. Ostatně právě proto dnešní fantasy filmy vypadají tak pěkně, co neexistuje, lze moc hezky vyrobit. Ovšem jakmile přijde ke slovu komunikace lidí, výsledný dojem se ztrácí. Rozhovor démonů v deset let starých videích Diabla 2 vypadá lépe, než rozhovor Hrotgara s Béowulfem. Stále se nemohu zbavit dojmu, že sleduji voskové figuríny. Co se mimiky týče, mají grafici stále co dohánět. Myslím si, že dokud Anthony Hopkins nebo John Malkovich žijí, nechme hrát je (u Angeliny bych si tak jistý nebyl…). Vzpomenu-li si na několik let starý, rovněž celovečerní, film „Final Fantasy: Esence života“, nemám pocit, že by se urazil až tak velký technologický krok. „Final Fantasy“ si až na ty lidské postavy s realitou příliš netrápilo, v tom byla výhoda. Přeci jenom nemuseli tam animovat cválající koně. Cválající koně v Beowulfovi se pohybují asi jako kentauři v epizodách o Xeně a Herkulovi. Nicméně přimhouříme-li oči nad problémy spojenými s „živými tvory“, tak je film zpracovaný velice pěkně, ať už je to loď v bouří nebo přelety nad zasněženou krajinou.
Oproti původní básni se autoři scénáře pokusili dát dějovou spojitost mezi jednotlivá období Béowulfova života. Nemyslím si však, že zrovna šťastným způsobem, ale to už je věc názoru. Na druhou stranu jsem s povděkem uvítal jakým způsobem byla postava samotného hlavního hrdiny pojata. Bezesporu hrdinná postava navíc dostala kabát chvastouna, který si svou pověst sám rád vylepšuje, hned po boji zveličuje své skutky, až je to nápadné i ostatním zúčastněným. Velké činy dělá pro svou slávu a té je potřeba stále přikládat dřevo na oheň. Oni vůbec jsou hrdinové jako takoví znevažování a stavěni do podobného světla jako jejich bájní protivníci. Určitě jde o příjemné osvěžení v dnešní době charakterově černobílých fantasy filmů. Vedle grafiky je film vyšperkován i výrazným hudebním doprovodem z pera Alana Silvestriho. Hlavní, sborové, burácivé motivy svou tématikou i zpracováním sice až příliš okatě čerpají z díla mistra Poledourise, přesto je hudba povedená a k filmu dobře pasuje, a chvílemi se, většinou v těch ponurých, napjatých okamžicích, line z reproduktorů velice pěkná melodie.
Závěrem řečeno, jde o pěkný film, který má spád, děj není zbytečně natahován a literární šťouraly také vysloveně neurazí. Jen svým zpracováním nikoho šokovat nebude, mnoho dnešních her je v animaci postav a prostředí o kus dál. Stále ještě napůl hrané filmy jako „Hvězdné války“ ve výsledku vypadají lépe, než zcela animované, jako je právě „Beowulf“. Což je dané asi pouze tím, že člověk citlivě vnímá mimiku ostatních. Jinak co do hereckých schopností mnohých protagonistů sci-fi/fantasy filmů je na tom ten „Beowulf“ možná i lépe.
