Filmografie Mela Gibsona coby režiséra nečítá dlouhý seznam titulů, nicméně jejímu kontroverznímu tvůrci je třeba vyseknout poklonu, že se svými díly snaží něco říci. Vyjádřit se k více či méně aktuálním tématům. Na rozdíl od filmů, které ho proslavily ještě jako herce, netočí snímky jen pro to, aby se na plátně něco dělo (i když sérii Smrtonosných zbraní považuji za jednu z nejlepších svého žánru). Na druhou stranu se nemůžu zbavit dojmu, že Gibsonova snaha má klesající tendenci. Jeho prvotina, komorní drama „Muž bez tváře“, v sobě paradoxně možná měla více citu a emocí než megalomansky pojaté mučení světce v „Umučení Krista“. Asi nebude sporu, že „Statečné srdce“ vychází jako jasný vítěz Gibsonovy tvorby. Filmu především nechybělo nosné téma a děj se jej držel. A přestože bylo ono téma až příliš proamericky pojaté, film byl velmi konzistentní a především velmi dobře zpracovaný. S aktuálním snímkem z dílny Mela Gibsona to už bohužel tak slavné nebude.
Rozhodně si nemyslím, že by se filmy jako „Statečné srdce“ a „Apocalypto“ měly srovnávat, přece jenom tématikou si jsou vzdálené, ale určitá paralela by se tu najít mohla. Oba v sobě nesou obecnější myšlenku, kterou na příběhu hlavního hrdiny detailněji rozpracovávají a konkretizují. A zatímco v prvním snímku se to povedlo (ovšem, úkol nebyl tak náročný), „Apocalypto“ se tak trochu potácí na rozcestí. Film uvádí citát, že žádná velká říše nebude zničena zvenčí, ale rozpadne se zevnitř. Rozpracování úpadku mayské kultury by se pak od filmu dala logicky očekávat. Podíváte-li se po obrázcích okolo nebo jinde na síti, jistě vás zaujmou detailně zpracované reálie z doby před více jak pěti sty lety, z kultury, po které zbyly jen zarostlé trosky kdesi v džungli.
„Apocalypto“ začíná lovem divoké zvěře á la „Poslední Mohykán“ a následně ukazuje spokojený život obyvatel pralesa předtím, než jsou pohlceni civilizací. Tvůrci nám předkládají obraz předkolumbovské civilizace střední Ameriky, tak jak se o ní dočetli v historických pramenech. Čistě povrchně vzato se neliší od obrazu jakékoliv civilizace na planetě. Střed města zaujímají pyramidy, jejichž vrchol je přístupný jen bohaté elitě a fanatické náboženské frakci. Svobodné měšťanstvo nadšeně přihlíží, klaní se a bičuje své otroky. Na okraji města žije chudina, otroci staví nové pyramidy; prostě typické rozvrstvení lidské společnosti. Navíc zemi zužuje neúroda a nemoci (čemuž se vzhledem počtu mrtvých těl všude po okolí není proč divit). Samozřejmě ony rány jsou vykládány jako nepřízeň bohů, kterým je tak třeba dalších a dalších krvavých obětí. Až potud je „Apocalypto“ perfektně ztvárněná podívaná. Možná až příliš hekticky pojatá, ale přesto se autorům musí vzdát pocta za detailnost, s jakou se tématu ujali. Známé obřadní masky ožívají na postavách herců při krvavý obřadech na vrcholcích pyramid, monumentálních staveb postavených otroky proto, aby se králové a kněží cítili být blíže bohům. Jenže pak přijde zlom. Ze slibovaného snímku o úpadku jedné civilizace se stane akční podívaná ve stylu „Živý terč“. A to bohužel doslova. Lovci zaženou svou oběť do prostředí, kde je ona doma a role se stávají nejasnými. Jako bychom sledovali dva filmy narychlo sestříhané v jeden. Jako by autoři neměli přesně jasno, kterou tématiku podrobněji rozvíjet.
Rozhodně není sporu, že po technické stránce je „Apocalypto“ výborně zpracované. Ať už snaha o oživení dávné civilizace nebo pak dramatické pojetí akčních sekvencí. O slibovanou porci naturalisticky zobrazeného násilí diváci rovněž nebudou ochuzeni. Hlavně pak o detailní vykreslení obětních rituálů. Úzkost vzbuzuje zástup zajatců čekající jen na to, aby byli položeni na oltář krvavých bohů a jejich těla pak potupně shozena z pyramidy dolů. Nicméně si nemyslím, že by šlo o něco šokujícího. O té doby, co Tarantino úspěšným zkopírováním asijské tvorby zlegalizoval naturalistické pojetí násilí na půdě Hollywoodu, nás už nějaké to vyříznuté (a stále tepoucí) srdce nevytrhne. Druhá půle filmu je však rozčarováním nejenom co do děje, ale i do invence. Sice má film spád a rozhodně diváka nezačne nudit, nápaditost jednotlivých scén je však na úrovni béčkového akčního filmu z vietnamské války. Hlavní hrdina důmyslně využívá nástrah pralesa, nastražuje pasti a pronásledovatelé se jeden po druhém stávají jeho kořistí. Jenže všechny ty scény jsou už tolikrát provařené, že rambovské pasti typu provázek na zemi vyvolávají pouze smutný úsměv. Akční část filmu mi přijde jako úplné zazdění skvěle rozehraného dramatu o zániku jedné, kdysi velmi vyspělé a mocné civilizace.
