King Kong. Zvláštní, ale v našinci tento fenomén velké pohnutí nevyvolá. Není se co divit, vždyť toto monstrum vždy náleželo spíše americkému kulturnímu kánonu a v Evropě bylo jen hostem. Když se však jeho znovuoživení ujal jeden z nejuznávanějších kouzelníků současného Hollywoodu – novozélandský samorost Peter Jackson – bylo jasné, že „King Kong“ vezme hákem všechny země bez rozdílu a přitáhne do kina i ty, kterým je klasika americké kinematografie let 30. vzdálená, ba dokonce úplně ukradená.
Původního „King Konga“ dělím na tři různé a viditelně ohraničené akty – v tom prvním se blížíme k ostrovu a poznáváme postavy, druhý je spektakulární, plný triků a akčních scén, a třetí propojuje obé. První akt je soustem pro dobrého režiséra, druhý pro mistry triků a třetí ověří, zda film drží obě tyto složky pohromadě. Velice jsem se těšil na první část, protože různé náznaky a rozdmýchávání atmosféry, to jde Jacksonovi opravdu skvěle. Zklamání je částečné, avšak hmatatelné. Příliš mnoho dialogů, příliš velká stopáž a zejména (překvapivě) velká okatost režisérova pomrkávání „už se to blíží, bojte se“. Největší intenzity tak overtura dosahuje ve chvíli, kdy se filmaři vyloďují na ostrově a první důstojník Hayes cituje Conradovo Srdce temnoty. Za jednoznačný klad úvodu beru seznámení s postavami, které jsou přeci jen oproti předloze posunuté – Naomi Watts coby Ann je emancipovanější, méně křehká a naivní než její předchůdkyně Fay Wray, režisér Carl Denham v podání Jacka Blacka působí spíš dojmem notorického podvodníka a křiváka než dojmem ztřeštěného dobrodruha. Překvapivě nenásilně se vytvoří milostná zápletka mezi Ann a scénáristu Jackem Driscollem (sympatický Adrien Brody), mihne se pár slušných vtípků, kýčovitých záběrů a vizuálních lahůdek (ztroskotání)... znalci předlohy ocení citaci jednoho z dialogů, který Jackson chytře přesunul před kameru Carla Denhama, aby ukázal, že tady je pánem příběhu a postav on, nikoli pánové Cooper a Schoedsack (režiséři originálu).
První část mě tak zanechala trochu zklamaného, nicméně jakmile se družina vypraví na Ostrov lebek, začne být Jackson ve svém živlu. Narozdíl od učesaného domorodého kmene z roku 1933 nás čeká divoká skřetí smečka, žijící v ruinách prastaré civilizace. Střih zrychlí, písty zaberou a film nabere kadenci samopalu Thompson. Dočkáme se typických fintiček, jako jsou monumentální přelety kamery, efektní zpomalovačky, podařené prostřihy na detaily ruční kamerou. A nástupem milovaného monstra se vše ještě umocňuje. Prostřední pasáž demaskuje Petera Jacksona jako notorického milovníka slizu a hračičku – to poslední slovo si prosím dvakrát tučně podtrhněte. Akční scény jsou zejména zpočátku dechberoucí a zdvíhají diváky ze sedadel. Místy překvapí slabší triky, nicméně ještě pořád je tu výtečná kamera a přívaly adrenalinu, které tvůrci precizně dávkují. Ann si svoje slavné „scream for your life!“ (mimochodem, tato slavná scéna byla nepochopitelně oproti traileru vynechána) odbude už připoutaná na můstku divošského opevnění a posléze se mezi ní a netvorem začne utvářet silné pouto. A chlapec Peter si plní svůj sen, když z děsivého netvora činí nakažlivě sympatického a hravého opičáka s titánskou silou. Díky precizní mimice Andyho Serkise je Kong neodolatelný, možná jen upjatí milovníci starého Konga-zabijáka budou jeho přátelskou tváří znechuceni. Ti, kteří za jeho zvířecí maskou vždy tušili něco víc, co dobové triky nedokázaly realizovat, však budou spokojeni. Konečně se na plátně objevují silné emoce, na které jsem, marná sláva, do té doby netrpělivě čekal. Bohužel opět musím zmínit určitou přesycenost a nekontrolovanost obrazu, která postupem času vytváří stereotyp a svědčí o tom, že Peter byl do příběhu ponořený až příliš hluboko.
A poslední část, která prověří soudržnost filmu? Bohužel, podobně jako úvod, i závěr vyznívá místy kontroverzně. Opět je na vině nedostatek autocenzury a větší odvahy sáhnout do příběhu, aby byla zajištěna jeho kontinuita. Zatímco v Pánovi prstenů byl vybičovaný závěr pochopitelný (vždyť se jednalo o příběh bratru deset hodin dlouhý!), vrstvené melodrama ve finále „King Konga“ vyznívá nikoli neupřímně, ale bohužel až příliš překombinovaně. Scéna na ledě, z povzdálí sledovaná armádou vánočních stromků, je vlastně tak strašlivě kýčovitá, až je dojemná, nicméně otupuje před tím skutečným završení osudu Konga – soubojem s dvojplošníky na vrcholu Empire State Building. To má sice miliónové efekty, ale potřebná síla, která by diváka emocionálně smetla, se nedostavuje ani díky srdceryvné nádheře východu / západu Slunce (ve filmu se mimochodem v té chvíli objevuje už potřetí). Režisérovo loučení s dětským snem je zkrátka a dobře možná až příliš intimní a pietní. Přestože si Kong získává sympatie diváků, šturm na jejich city je až příliš prudký, až příliš překombinovaný. Ve třetí části se tak zúročují všechna extempore, všechny zbytečně natahované záběry a ztráty koncentrace, které se hromadily v předchozích částech... Zároveň se tu však zúročuje posun Konga od děsivého zabijáka k zoufalému tvorovi, který je v cizím světě zahnán do kouta a prodáván jako tajemno za cenu jedné vstupenky (tato v originále nenápadná rovina je v nové verzi hodně zdůrazněna). Možná se ve scéně, kdy se král Kong ocitá před tupým newyorským publikem, odráží určitý režisérův povzdech. Koneckonců, narážek na tupou mašinérii filmového průmyslu, která ničí každé tajemství, je ve snímku více. A marginálně: nelze si nepovšimnout změny výkladu postavy Carla Denhama. Jeho svatouškovské vyznění přeměnil Jackson v karikaturu pokryteckého sobce... s trochou nadsázky to nejsou ani letadla, ani krása, co zabije netvora, je to nenechavý ničitel s kamerou, který zahubí i to, co nejvíc miluje – tajemství.
Peter Jackson nic takového nedělá, ba naopak. Navzdory vypsané kritice se mu legendu 30. let podařilo oživit v plné síle. Ten zvláštní patos hrdinů a zapomenutých obřích monster jeho rukopisu sedí a „King Kong“ v roce 2005 disponuje obrovskou narativní silou a výtečnou atmosférou, kterou lze stavět naroveň černobílému klenotu (nepochybně i díky retro soundtracku Jamese Newtona Howarda). Nicméně „King Kong“ z roku 2005 utrpěl až přílišnou rozevlátostí a neochotou režiséra redukovat některé boční linie, vypustit některé nadbytečné scény. Jackson se od svého chlupatého miláčka nemůže oddělit, nemůže mu upřít nic, co si jako dítě vysnil. Bohužel mu jaksi uniká, že už není ve světě trilogie, ale v jednom filmu, kde se každá chyba projeví a nelze ji už odčinit. Veleop má tak spoustu blech, které nepříjemně hryžou v kožichu, ale ne tak nepříjemně, aby zkazily dojem z velkolepého řemesla a skvostné vizuality filmu. Narozdíl od předchozí trilogie je však „King Kong“ filmem-hračkou, která bez stříbrného plátna zcela pozbude toho hlavního – své velkoleposti. Tu zvláštní familiárnost a silnou magii příběhu i postav, jakou ohromil Pán prstenů, se zopakovat nepodařilo. „King Kong“ je prostě velkofilm ve vší slávě i pokleslosti. A to, že mu nedám vyšší hodnocení, pramení pouze z faktu, že kdyby se režisér ovládl, mohl být ještě o stupeň lepší.
