Po skupině APPENDIX se mi dostává do spárů další kotouč nabušený rockovou alternativou až po okraj. A to rockovou alternativou ryze alternativní. Než jsem vložil CD „Superskrat“ do mechaniky, neměl jsem ani zdánlivé povědomí, co si představit pod termíny typu „psycho-art rock“, které tuto roztodivnou kapelu provázejí. Album se chlubí, že obsahuje 11 coververzí zpracovaných s nadhledem skupině vlastním z prostředí jak slovenského tak světového. O nekonvečním přístupu této kapely hovoří i fakt, že celý základ alba je sestřihán z dvou hodin volné improvizace, kde byly prostřihané a vybrané části doplněné o další nástroje a zpěvy. Sama skupina, ačkoliv vznikla na počátku roku 2003, má za sebou již 4 hudební počiny a najdeme v ní již zkušené persóny, které pocházejí ze skupin THE MESSENGERS či EXPERIMENTAL PSYCHOPATIC ORCHESTRA (název mluví za vše).

Žánrový kolotoč, který touto plackou SKRATFŠTRKU roztáčejí, hýří opravdu pestrými barvami a bohatým kabaretem motivů, které září jako Las Vegas částečně zšedlé federálním rockem. V celém veletoči stylů najdete nejvíce zastoupený precizní bigbítek, blues, hard-art rock, to vše baleno do značně ujetého psychedelického papíru, na němž probleskuje instrumentální a aranžérská hravost, zvukové vtípky, „nanoalbská“ robotí intermezza a mnoho dalších podivuhodností. Ačkoliv základy stojí pevně na klasických, precizně zvládnutých postupech, téměř každou skladbu obepíná nějaká ta (třeba jen malá, ale často i větší) úchylárnička. Možná by stálo za úvahu vydat k albu „Superskrat“ nějakou mapu pro snadnější orientaci. Hned první písnička počíná volnými kytarovými vlnkami, které velmi nekonvenčně čechrá roztančený houslový smyčec, přidává se unylý zpěv, oděný do silných vrstev hlukových nečistot, do toho všeho jakoby mimochodem preluduje sólová kytara a klávesy, později se přidává žvatlaní malého dítěte. V dalších skladbách najdete i pseudorapové vložky, parodii na Barryho Whitea, jazzové rytmické standardy, které žene dopředu kráčející bas a doprovází odlehčené kytarové sólo, po nichž nastupuje scénický zvukový teátr nazvaný „Cingi-Ľingi-To-Sa-Točky“ naprosto dokonale doprovázený opileckou hlasovou kreací. Za zmínění stojí i poslední skladba „Stehlík“, ve které nástroje a zpěv jakoby doprovázely něžné sólo v pozadí tkané ptačím zobáčkem.

Celkově vzato zajímavý projekt, který ovšem jistě osloví jen úzkou skupinu posluchačů. Osobně mi příliš nevoní ryze bigbítový pach, který prokluzuje zpod některých experimentálních částí, dokážu si představit mnohem zajímavější základy, na kterých by se dal podobný projekt budovat, stejně jako fakt, že mnoho motivů je pouze vypůjčeno.