Režiséra Ridleyho Scotta snad ani není třeba představovat. Dle mého názoru jde o jednoho z nejosobitějších hollywoodských režisérů. Má výborný talent na interpretaci svých vizuálních představ a na ztvárnění silných příběhů, kterým nechybí myšlenka ani napětí. Do světového povědomí ze zapsal před šestadvaceti lety sci-fi hororem „Vetřelec“ (do dneška nejlepším dílem celé série) a o tři roky později stvořil další kult – „Blade Runner“, dále pak třeba „Thelma & Louise“, „Černý jestřáb sestřelen“ a „Gladiátor“. Právě s „Gladiátorem“ Scott před pěti lety rozpoutal novou vlnu zájmu o historické velkofilmy, které však kvalit „Gladiátora“ nedosáhly. Řekl bych, že hlavní předností „Gladiátora“ bylo, že se nesnažil zpracovat velké historické téma a nepustil se tak do konfliktu s historií. Zpracoval svůj příběh s nadčasovou tématikou, který zasadil do historických kulis. A stejně moudré myšlenky se držel i v „Království nebeském“. Křehký mír mezi Saladinem a Královstvím jeruzalémským a následné události, které vedly k vyhlášení třetí křížové výpravy, vycházejí z historických pramenů, ale pravděpodobně se neodehrály tak, jak ukazuje tento film. Příběh rytíře Baliana má však své kouzlo a stejně jako v „Gladiátorovi“ zde autor prostřednictvím příběhu sleduje i další myšlenku.
Velkým kladem „Království nebeského“ je, že film má po poněkud rozpačitém začátku zajímavý a hlavně konzistentní děj. Smutné je pouze obsazení Orlanda Blooma do hlavní role, který opět „nezklamal“. Naštěstí si nechal narůst vousy a alespoň trochu tak zakryl svou tvář bez mimických svalů. O to víc ovšem vyniknou ostatní herci, v čele s vynikajícím Jeremy Ironsem (rytíř Tiberias). Samotné zpracování filmu je dalším důkazem kvalit Ridleyho Scotta, který se možná opět dočká nominace. Mé časté srovnávání s „Gladiátorem“ započalo již během sledování filmu, na čemž má lví podíl John Mathieson (kamera). Vizuální zpracování obou snímků je opravdu velmi podobné (Scott má vlastní vizuální studio – Mill Film v Londýně). A stejně tak neměl režisér potřebu ztvárnit megabitvy, aby ohromil diváka. Naopak situace, kdy naproti sobě stojí dvě obrovské armády a mezi nimi vyjednávají jejich velitelé vyvolává mnohem silnější emoce, než krvavý masakr.
Jako velkou přednost zde spatřuji režisérovu nestrannost. Jeruzalém si nárokovaly obě strany (a nic se od té doby nezměnilo). Arabové mají mnohem početnější vojsko, přesto jsou zde právě oni tou stranou, která je vždy ochotna vyjednávat. Mírová situace v oblasti byla po nějaký čas realitou, ale vždy se najde pár války chtivých idiotů, se kterými ani idealisté jako Tiberius nebo Godfrey nic nezmůžou. Sice se snímek nevyvaroval klasických hollywoodských klišé (proslovy k lidu a milostná zápletka), ale na druhou stranu je to v rozumné míře a dojmy z filmu nijak neruší. „Království nebeské“ pravděpodobně nebude mít takový úspěch jako jiné Scottovy filmy, ale rozhodně jde o povedené dílo. Uvidíme, jestli i příběh z dob křižáků spustí novou vlnu středověkých filmů. Každopádně už teď se pracuje na „Tristanu & Isoldě“.