Krysař a jeho láska  
   
Pokud jsem na epizodě s propastí sledoval krysařovo „odtrhávání se“ od placenty mýtu a legendy, pak motiv krysařovy lásky mi poskytuje jedinečnou šanci pohlédnout na krysaře z opačné strany – ze strany postavy již svrchovaně lidské.

Pokud bychom chtěli přisoudit lásce s Agnes epiteton, pak by to snad bylo „živočišná“, či „iracionální“. Ačkoli se jedná o klasický a hojně využívaný motiv milostného trojúhelníku, v podání Dykově vše vyznívá tajemně, až extaticky. Není to láska mířená k modelovému čtenáři se slovy: poznej se v ní! Je to nelogický soubor citů, kterým nemůže rozumět ani vnětextový, ani textový subjekt, žije jaksi sám pro sebe a je přímým odrazem „duší“ obou postav.
    
Agnes vyhlíží jako bizarní „nevinná hříšnice“ – s odevzdanou vášnivostí miluje krysařovu temnou, hrozivou stranu, přičemž ji paradoxně neustále umenšuje a zatlačuje. Ona je jediným důvodem, proč se krysař vychytralým konšelům nepomstí  - Ušetřím Hameln pro tebe, Agnes. (str. 27), její existence nám otevírá hlavní postavu z jiné strany, ze strany světla a radosti. Sama si je vědoma moci, která přesahuje boha i ďábla – Krysař je její. Chápala, jak je její. (str. 27) a v některých pasážích se zlehka objevuje motiv zneužití. Láska ke krysařovi je jako vzplanutí, které může náhle pohasnout, přece však vypudilo z jejího srdce Kristiána. Alespoň načas.
    
Pokud jsem krysařovu pouť fikčním světem interpretoval jako setřásání okovů legendy, pak jeho lásku musím interpretovat jako nasazování pout. Až dosud totiž krysař, prázdný, nenaplněný, mocný, procházel světem poutaje, ale nespoután (str. 31). Nebylo co ztrácet. Cesty byly pevně dány, krysař kráčel neomylně vstříc osudu. Ale právě Agnes byla tou, kdo zkřížil vyšlapanou stezku, pomohl krysaře vymanit fátu. Odolání moci propasti i odolání Faustovi znamenalo pouze oddálení neodvratného. Pokud ani ďábel, ani milenka sebevrahů nedokázali krysaře svést, pak stačí jen jedna smrtelná žena. Zdánlivě očistná, ve skutečnosti však fatální... 
    
Náhle se totiž vynořuje zcela nečekaný motiv – motiv pomíjivosti lidské krásy. Krysař o spící Agnes uvažuje jako někdo, kdo žije v bezčasí, kdo je „ohrožen“ věčností. Krysař může mnoho. Může vyvésti krysy, vylidniti města. Nemůže však zadržeti čas. (str. 31). A přece, kdyby se i jeho dotýkal stejný čas, jako Agnes, nebyl by jeho strach tak silný. Pan Nikdo, krysař z legend, ovšem nemůže zemřít, musí donekonečna konat svou práci v Hameln a čas, vyměřený jeho lásce v jednom z tisíců fikčních světů letí ke svému konci. Nezbývá, než se jí poddat bezezbytku a tím dokončit dílo zkázy: Spoután? Proč ne! Jaký let v těchto poutech! Jak vysoko se možno vznésti! (str. 32).
 

Krysař a Sepp Jörgen
   
Postava Seppa Jörgena by nám dobře posloužila ve chvíli, kdybychom se snažili zdokumentovat syžetové rozdíly legendy a Dykova zpracování. Zároveň však nelze upřít tomuto „přírůstku“ vliv i na utváření „nového“ krysaře. Obecně bývá Sepp vnímán jako jeho protiváha, bývá interpretován, jako Dykova úlitba tomu „zlatému proudu obyčejných a zoodpovědných“, jimž je dáno hledat něco více než štěstí.
    
Existovala by asi nejedna námitka proti tomuto vžitému výkladu, nejeden rozpor, na který by bylo možno poukázat, ale takovéto konání by již stálo mimo předmět mojí práce.
    
Kontakty krysaře a Jörgena jsou povíce sporadické – jednou krysař nabádá klečícího a roztouženého Jörgena aby vstal a neponižoval se. Je to kupodivu situace, kde rybář vystupuje jako snivý blouznivec a krysař jako racionální rádce (jehož slova: snad jsi zrozen pro něco lepšího, nejsi – li zrozen pro štěstí. – mají i věštecký nádech). Pištce nám tato epizoda představuje jako moudrého muže, který náhle, v kontaktu s ubožákem, vystupuje s rozvážností kmeta. Obecně lze říci, že nejen v této chvíli Jörgena přesahuje, zachovává si do poslední chvíle kamennou tvář. Když ta však povolí a dojde k tragedii, jediný Jörgen udrží svou těžkopádnou mysl na uzdě.
    
Sepp tedy povšechně defiluje v příběhu jako vysmívaný hlupák a zaostalý snílek, narozdíl od krysaře nemá v sobě ani zbla tajemství a osudovosti, i jeho vášně jsou na povrchu nehybné a těžko viditelné. Snad to ho předurčuje k tomu, aby přežil – jeho štěstí je natolik nejasné i jemu samému, že píšťala nedovede jeho duši svést zavčasu.
    
Postavy se tak doplňují – jedna poukazuje k tomu, co chybí k té druhé a smysl jejich paralelní existence v Hameln vychází najevo až v samém závěru. Jörgen je důležitou složkou příběhu, protože dává čtenáři možnost konfrontovat dva zdánlivě odlišné subjekty, které sbližuje motiv vášně.  

Krysařova „pomsta“

Bál se všeho, nevěda nic.
  
Legenda nahlíží na krysařův skutek jednoznačně – jako na spravedlivou odvetu hříšným měšťanům Hameln. Konšelé nedostáli slibu, proto budou potrestáni odvedením dětí. Tato velmi jednoduchá logika je ovšem Dykovu krysaři bytostně cizí. Vždyť měšťané zhřeší již ve chvíli, kdy se fabule teprve zauzlovává! Podstata činu krysaře Dykova je zcela odlišná – není v něm odvety, není v něm práva ani racionality. Proč tedy skončí občané Hameln v propasti?
Není viníků, jen potrestaných. Ve chvíli, kdy krysař domýšlí Agnesinu sebevraždu, se spojí všechny dílčí a na první pohled nesourodé motivy - Agnes vybízející krysaře k využití moci píšťaly, milostný trojúhelník, propast a řada dalších. Vše náhle dostane nový smysl, jakoby se právě v této chvíli definitivně zlomila pečeť legendy a krysař se plně stal člověkem. Nadpřirozená moc je pouhým prostředkem k završení procesu zlidštění schématu. I krysař pocítí touhu vkročit do propasti, která náhle přestává symbolizovat temné a ďábelské a stává se branou do lepších světů, po kterých každý touží. Je – li Sedmihradsko mámivým královstvím, nebo skutečným ráje, to je zcela vedlejší. Důležité je, že krysař cítí jedinou šanci vyrovnat se s bolestí a ztrátou. Ve všech, s výjimkou Seppa Jörgena, se probouzí neovladatelná touha dotknout se svých snů – v tom je moc píšťaly. Proč ale strhává krysař do propasti i davy lidu hamelnského? Argument o stu rýnských neobstojí – v textu je několikrát popřeno, že právě podvod konšelů vedl krysaře k pomstě.
    
Je ve vyústění knihy však vůbec pomsta obsažena? Hamelnští občané mají v sobě maloměšťáckou nízkost, myslí na hmotné statky, dobré jídlo, milence... Zvuk píšťaly v nich ale probudí touhu po něčem vyšším, co bylo dlouho zasuté na samém dně jejich myšlenek. Je to snad pomsta? Pokud je píšťala dovedla k cíli pak jistojistě ne. 
    
Tak odešel krysař a ostatní z Hameln; není však jisto, došli – li do země sedmihradské. (str. 66). Tedy nejistota vypravěče a snad i samotného autora je jedinou jistou odpovědí... 

    
Sen, či skutečnost? 
  
Je tedy krysař: typickou romantickou postavou, pro niž má sen větší hodnotu než skutečnost, jež je zcela v zajetí kouzelné píšťaly, kterou nedokáže přehlušit ani láska; která raději odejde do podsvětí snu, než by přijala tvrdou sudbu reality?*
    
Nebyla snad Agnes skutečná? Nebyla právě láska tím, co rozeznělo píšťalu, nebyla to milenka, která krysaře vždy uchránila zrádného snu, ďáblových spádů, sebrala ho ahasverovskému mýtu a navrátila ho realitě, životu, citům a vášním? Nebyla to snad Agnes, kdo krysaře naplnil a ovládl jeho kroky, včetně těch posledních?
    
V Dykově krysaři skutečně žije typický romantik, lépe řečeno – ožívá. Z postavy, která je v zajetí své mytické podstaty však nevyrůstá snový poutník, nýbrž člověk, vkořeněný do země, rozervávaný láskou a nenávistí, nadějí a beznadějí. A je to právě tato jeho lidskost,
která ho dovede k finálnímu činu vstoupení do propasti (jež v něm však již přítomna byla). V momentu, kdy ze světa mizí Agnes, mizí i krysař. Tyto dvě postavy srostly, staly se součástí a krysař proto musí kráčet stopami své milenky, protože jeho existence, myslím tím lidská existence, ztrácí v Dykově legendě smysl. Chce – li někdo tvrdit, že je to sen, šálení, klam, co přivedlo krysaře k propasti, pak narazí na hradbu. Cesta je jasná, jasný je cíl. Není nutno vrhnout se v propast, abychom dosáhli ráje? Agnes tou cestou šla, ano, dostihne Agnes.

Krysař si je dobře vědom, kam a proč kráčí. Mluví se sice o ráji, ale hlavní pohnutkou je kráčet po Agnesiných stopách, protože pokud je ráj splněním lidské touhy, tak pro krysaře znamená nalézt Agnes. Tedy Agnes, ne sen, Agnes a touha velmi člověčí povahy...     
   
Tak tedy končí jedna z neunikátnějších literárních metamorfóz mýtu osamělce, metamorfóza, která naplňuje schéma zcela novou dynamikou a vyvléká krysaře z nitek loutkaře osudu. Nahlížel jsem na největšího z pištců jako na postavu, která dostane příležitost vzepřít se jednomu osudu a vybrat si druhý. Může se zdát, že výsledek je vpodstatě stejný. Ale jen těžko lze tvrdit, že nezměněn zůstal jeho původce. Dyk propůjčil protáhlé gotické rytině duši, jakkoli tvář zůstala nejasná. Píšťala sice zazní, ale ne pro sto rýnských, ale pro zhrzené iluze a sny člověka.
   
Ne ješitnost pana Nikoho...

Veškeré citace ocházejí z vydání: Praha: Knižní klub, 1997.

* Jaroslav Med – doslov ke Krysaři (Knižní klub, Praha 1997) (str. 65)