Otáčivé hlediště v zámeckém parku Českého Krumlova se řadí ke skutečným divadelním unikátům. Nejen proto, že diváka usadí pod nejvyšší strop na světě (hvězdnou oblohu), ale též proto, že jedinečným způsobem převrací divadelní prostor. Zatímco v kamenném divadle je svět skutečnosti (v terminologii učené Wahrheit) „před“ světem fikce (Dichtung), ve zmíněném divadle se Dichtung rozpostírá „okolo“ Wahrheit, čili divák je usazen do malé otáčivé bubliny reality uprostřed divadelní hry. Navíc v náramně poetickém a romantickém prostředí skalní výšiny, na níž strmí zámek mocný. Krása. Jenže Jihočeské divadlo nemá na tu krásu finance, čili ji pravděpodobně napřesrok pošle do kopru dějin. Věčná škoda…
Nuž, zanechme lamentací. Jaká klasická látka mohla by být pro zmíněné prostředí vhodnější, než Dumasova klasika Tři mušketýři? Zrada, láska, šerm, intriky, tanec, humor… Hra, která se držela na placu zámeckého parku 4 roky, si 18. července 2004 odbyla veselou derniéru a já měl tu čest být přitom. Rozsáhlý románový materiál upravila pro divadlo Olga Šubrtová a je samozřejmé, že byla nucena ke značným zkratkám a shrnujícím změnám v ději. Scénář hry nepůsobí nijak zahlceným a překombinovaným dojmem, zahrnuje vše podstatné z románu (milostnou linii D´Artagnana s Constance, podivný osud Mylady de Winter, zapovězenou lásku Anny Rakouské s lordem Buckinghamem a pletichy kardinála Richelieu s klenoty). Poněkud zásadnější masařkou na mušketýrské kráse je však fakt, že scénář bere z předlohy pouze pás historek, který pak pospojuje bez viditelnější dramatické logiky a gradace. Hra zkrátka a dobře plyne poměrně příjemným tempem, ale s výjimkou frenetického závěru, kdy točna těká od jednoho místa ke druhému, se všechno odehrává v jednom emocionálním i dějovém akordu. Takže při více než dvou hodinovém rozsahu se začíná z křovisek parku vynořovat nuda a na rozdíl od Dumasova originálu i výtečného Lesterova filmu s Michaelem Yorkem ztrácí tohle komediální drama ve svém průběhu švih a místy i tak potřebný dobrodružný šarm a drobí se do řady více či méně zábavných ilustrací známého příběhu…
Zmínka o filmu Richarda Lestera tu nepadla zbůhdarma, neboť ladění tohoto divadelního kousku je trochu podobné – odlehčené, humorné, mladicky rozpohybované a nově i parodické. Pojetí některých postav je vyloženou parodií originálu, zejména hystericky uječený intrikán Rochefort Martina Kubačáka svým nakažlivě afektovaným přehráváním ozdobil celou inscenaci puncem nezapomenutelného hereckého výkonu. Skvěle působil i elegán Buckingham (Romana Nevěčného) s excentrickými móresy a bojovými způsoby Jamese Bonda. Mezi to humornější nutno zařadit i zženštilce Ludvíka XIII. (Petr Hanus), překvapivě i lehce senilního pana De Tréville (Jan Dvořák)… Decentně parodicky vyznívají i postavy tří mušketýrů, bohužel ani jednomu z mužů s bílým křížem v modrém poli se nedostává dostatečné dramatické charakterizace a jejich bratrství působilo na place hluše, bez šťávy a nadto příliš schematicky, navzdory tomu, že se D´Artagnan Ondřej Veselý upřímně, leč neúspěšně, snažil být živelnou vzpruhou poněkud mdlého „jeden za všechny, všichni za jednoho“. To nejlepší tak paradoxně představuje tragická a charismatická Mylady ve velmi přesvědčivém podání Adély Kačerové. Na dobré drama hodně málo, na dobrou komedii o něco více. Například choreografie soubojů mohla být o kus vynalézavější a ne tak stereotypní. Je samozřejmé, že možnosti herců jsou ve srovnání se školenými šermíři v komparsu poněkud limitované, ale přesto to všechno působilo až příliš uměle a strojeně, bez momentu překvapení a skutečné dynamiky.
Z hlediska využití prostoru však Mušketýři zaslouží pochvalu. Točna rotovala od kulisového paláce ke krásným exteriérům, po kterých se může prohánět spousta komparzistů, aniž by padali mezi publikum v prvních řadách, může kolem proklusat kůň, může vybuchnout granát… můžete dýchat čerstvý letní vzduch a když je na „jevišti“ nuda, jsou tu stále hvězdné mapy a jejich tajemné zářící body nad vaší hlavou. V zásadě bylo představení Tří mušketýrů spíše oslavou prostoru a předvedením známých dumasovských příhod, které byly upraveny do docela zajímavého komediálně-parodického pásma bez zásadnějších dramatických kvalit. Vzhledem k unikátnímu prostoru to však bylo více než dostačujícího a převládajícím pocitem ve mně je spokojenost, že jsem otáčivé hlediště navštívil a viděl v plné kráse. To, co jsem viděl, zůstane na malé výjimky zapomenuto, ale účel byl splněn…
