Co si může obyčejný smrtelník přestavit pod pojmem „Prodaná nevěsta“? Operu od Bedřicha Smetany a národní klenot, pochopitelně. A teď si k té „Prodance“ přidejte Studio Y. Všem, co s touhle vypečenou partou již někdy přišli do styku (a předpokládám, že díky různým televizních pořadům a estrádám k Ypsilonce přičuchnul skutečně úplně každý) musí být jasné, že to rozhodně nebude symbióza jen tak ledajaká. Stačí už samotný podtitulek s dodatkem o Antonínu Dvořákovi v patách. Cože, nemožné? Posměšky klasikům? Nenechte se vysmát a hajdy do hlediště! Kdo prošvihne začátek, na toho se bude prsatá biletářka zle mračit!
Jedním okem si zkuste letmo projet vlevo přítomné osoby a obsazení. Co vám to složení napovídá? Studio Y skutečně není jen tak nějaká obyčejná scéna, neboť téměř každý z účinkujících (více či méně) slušně zpívá, ovládá jeden či hned několik hudebních nástrojů, je pohotový, rozený komediant. S takovými požadavky se možná obtížněji hledají noví herci do souboru, na druhou stranu si však režisér klidně může troufnout i na kousky v „běžném“ divadle nerealizovatelné. Tak třeba zrovna na zpívanou „Prodanou něvěstu“ ve vlastním zpracování. A úpravy klasických děl, opery nevyjímaje, nejsou ve čtyřicetileté historii tohoto pražského svérázu žádnou novinkou.
Od úvodní předehry, kdy před orchestr usedá na sólo stoličku „nesmělý rádoby první houslista“ Jiří Lábus, aby pro něj došla jedna ze členek, ať jen si jde hezky sednout mezi ně, má divák jasno. Opera sice zůstane v podstatě zachována, ovšem herci a zároveň hudebníci se dosytosti vyřádí v „dohrávkách“, o kterých se libretistu Karlu Sabinovi možná ani nesnilo. Pokud vůbec neznáte děj „Prodanky“, nic se (tedy krom vaší nebetyčné ostudy) neděje, je totiž značně triviální. Chytrý Jeník miluje krásnou Mařenku Krušinovou, ta na oplátku miluje Jeníka, ovšem přes dohazovače Kecala je rodiči nucena do sňatku s nedospělým a koktavým Vaškem Míchou. Jeník se za peníze od Kecala Mařenky zřekne, ovšem s podmínkou, že si nevezme nikoho jiného než Míchova syna. A tím je nakonec on sám, protože je dítětem z prvního Míchova manželství - tedy má peníze i Mařenku - chytrý to chlapec. Ypsilonka neponechala nic náhodě, Marek Eben sice ve vesnické kazajce vypadá trochu nepatřičně, ale jinak je to chytrá hlavička na správném místě. Skvěle zpívající Jaroslava Kretschmerová v roli Mařenky také nemá chybu a milovnické trio svým ko-ko-koktáním dovršuje Petr Vacek. Kdo na ně dohlíží? Pochopitelně Jiří Lábus. Jeho Kecal je totiž přesný, dávkuje sarkasmus jak na medicínských vahách, chvíli je nakažlivě veselý, vzápětí už mrazivě pravdivý.
Hudba je pochopitelně nedílnou součástí hry, vlastně možná i tou důležitější. Její adaptátor Miroslav Kořínek je od prvních tónů na scéně, většinou za klavírem, ale není problém ho zahlédnout i s jinými nástroji. Coby autor Smetana do děje vstupuje spíše veselými kousky (stejně jako další členové soboru, co chvíli se objevující v kostýmech myšek, hlemýždě a další drobotiny; různě glosují nebo jen tak tupě zírají na posuny v ději), jeho orchestrace je však výtečná. Není tak problém poslechnout si notoricky známou melodii jako retro ve stylu třicátých let s podtónem stepu, jinou jako žhavé flamenco nebo třeba milostnou píseň pro dvě španělky jak vystřiženou z desek „lolitofila“ Honzy Nedvěda. Herci nemají problémy ani se sborovými pasážemi, samozřejmě není to (naštěstí) žádná opera, jedná se o civilní zpěv, ovšem čistě odzpívané, když nade všemi často plápolá „hrdinský“ tenor Jana Jiráně a odspodu duní bas nezmara Lábuse.
Největší legrace však bezesporu pramení z toho, když se děj opery potká se zbloudilci z Dvořákova „Jakobína“. Představte si rozjetý dialog, když tu náhle vstoupí Pavel Nový a Jana Synková a počnou hrát „svoje“ představení. Především grimasy „Václaveužjetenblbecpryč“ Synkové tahají spolehlivě koutky směrem vzhůru. A její hláška: „Tak to´s nám teď vytrhnul prd z pr...“ byla odzbrojující.
Přesto (nebo snad právě proto?), že se představení hraje už pěkných pár let (premiéru mělo v červnu 1996 a jako audio záznam vyšlo i na desce Supraphonu v roce 2001), docházelo občas k zajímavým momentům, bez kterých by divadlo zkrátka nebylo divadlem. Tak kupříkladu, právě dorazivší Pavel Nový jakoby nabral HRST imaginární půdy do dlaně, ovšem z úst mu přebreptem vyšla PRSŤ, čímž odboural polovinu účinkujících, kteří pak ještě hodnou chvíli „rozdýchávali“, nebo klasicky upřené „vejrání“ při dramatických či zamilovaných scénách, které herce rozesměje spolehlivěji, než kdyby je na patách lechtali husím brkem. Povedená taškařice, vkusná a s citem pro věc, to podotýkám.
Něco z vyčtených chytrostí na závěr:
Vznik Smetanovy prodané nevěsty spadá rámcově do první poloviny 60. let minulého století. V létě roku 1863 dostal Smetana od Karla Sabiny libreto dvouaktové opery, která ještě ani neměla jméno. To jí později vymyslel až sám Smetana.
Smetana se operou zabýval dva a půl roku, než ji ukončil v partituře. To učinil 15. března 1866 a krátce nato, 30. května 1866 ji uvedl v premiéře na scéně Českého prozatímního divadla v Praze jako zpěvohru.
Za dva roky to tedy bude již 140 let od okamžiku, co Smetanova „Prodaná nevěsta“ spatřila světlo světa.
Je znám Sabinův výrok, že kdyby byl býval tušil, čím „Prodaná nevěsta“ bude, byl by si býval dal na textu více záležet.
Také Bedřich Smetana nebyl ovšem spokojen s první verzí své opery. To ukazuje sama historie, neboť teprve v průběhu čtyř let od premiéry nabyla „Prodaná nevěsta“ konečné podoby, tedy takové podoby, jakou známe dnes.
