Občas se stane malinkatý zázrak. To když z hromady jinak neposlouchatelného braku v redakci nakupených promo nahrávek vyplave i něco hodnotnějšího než jen další stříbrný podšálek na kávu při odpoledních siestách. Pravda, je to spíše světlá výjimka na jinak černém nebi zoufalé prázdnoty většiny takto prezentované hudební produkce, nicméně jak už jste jistě z mých úvodních slov dávno pochopili, jinak naprosto neznámí Řekové SWAN CHRISTY jsou přesně ten případ.

Žádné velké ódy však nečekejte. Na počátku sice byl zmíněn zázrak, ovšem důležitější je v tomto případě spíše to přídavné jméno MALINKATÝ. Inu, posuďte sami stylovou rozháranost: první nosič ukrýval atmosférický gotický metal, podruhé na všechny čekal symfonický progresivní metal, abychom nyní pozorně zrecenzovali kov čistě melodický. Nepřijde vám podezřelé, že skupina stále ještě neví co přesně by měla hrát? Alespoň tedy podle popisků, kterými všechny desky charakterizují stránky vydavatelské firmy Black Lotus Records. Rozumy ohledně prvních dvou pokusů si nechám od cesty (dvojky „Today Died Yesterday“ se prý po Evropě prodalo 5000 kousků, hm, zajímavé), neb jsem neměl tu čest a pod šatičky raději nakoukneme příběhu o tom, že i černý flór může mít barvu běloby (a není to vodka Petra Muka). Navíc pro všechny barvoslepé je tenhle striptýz pěkně zadarmíko. 

Na stejné internetové stránce se mimo jiné taktéž můžeme dozvědět, že recenzované album je extrémní a totálně progresivní metal a bla, bla, bla..., teď koukejte jak umím plavat, nehorázné vychloubání jak už to tak některá vydavatelství mívají v oblibě. Jenže jediná progresivita spočívá v častém využívání klavíru a s tím, jak sami jistě uznáte, už dneska žádnou velkou díru do světa neuděláte. Zvuk nahrávky páchne silně demáčovým odérem, sice čistý, ale bez potřebné hloubky, potřebné dynamiky a i dosti hráčských chybiček lze postřehnout. Úvodní „Because A Motherfucker Said So“ je vlastně neškodný bigbeatek s klávesovou šlehačkou. Stylové kotrmelce avizované výše jasně potvrzuje „Case In Tears“, protože v úvodní sloce vás přes uši praští Megaděd - podobnost zasekávaného riffu i frázování zpěvu je až zarážející, naštěstí bridgem už promlouvá klavír a opravdu hodně povedený refrén je v jeho režii plně. Jasný první úspěšný bod kolekce, odpustíme-li trochu rozpadlou rytmiku.  Bez výdechu přichází zlatý hřeb „8?“. Prsty tančí po klávesách, refrén hladí smyčce, spíš popík než cokoliv jiného, ale krásné, krásné. Pak už zase bohužel kralují krabicově nazvučené kytary a byť se kapela snaží vždy zařadit alespoň malou klidnější vsuvku („depešárny“ „Seven Is Enough“ či „Love It Or Hate Me“ kupříkladu), převažují spíše průměrnější rockové skladby typu „Enough Is White“, „Salt Penetration“ nebo „“I Am In Hate With An Alien“. Dostane-li se k vám toto CD nějakou shodou šťastných okolností, zkuste, pár světlých momentů jistě uhlídáte. Za nějaké velké shánění však rozhodně nestojí.