Vzpomínání a rekapitulace jsou bezpochyby častými a vděčnými tématy článků nejen na Metalopolis. Častými a ještě častějšími, chtělo by se říci, tak jak neodvratně všichni stárneme, autoři i čtenáři, a všichni se pod tíhou někdy ne úplně akceptovatelné současnosti vracíme tam, kde nám bylo vždycky dobře, kde jsme se orientovali v muzice, v jejím vyznění, smyslu a dejme tomu poslání. Jedním z takových zapomenutých bezpečných posluchačových přístavů byla jistě i kapela KRITICKÁ SITUACE, svého času velmi oblíbený subjekt domácí punk/hardcoreové scény první půlky devadesátých let, jenž nakonec žil životem nepříliš dlouhým na to, co všechno se podle svého progresivního vývoje zdál být schopen ještě vymyslet, nahrát a zanechat budoucím generacím.
Jste švábi a je vás víc než nás! (1987 – 1990)
O úplných počátcích kapely na sklonku osmdesátých let minulého století toho ví dnes nejvíce už jen ti nejzasvěcenější, jak to ostatně bývá i v případech mnohých jejích souputníků. Pro další vývoj KRITICKÉ SITUACE (jejíž předobrazy se údajně jmenovaly E.I.K. /v některých verzích mimochodem jako zkratka pro „Epileptický idioti a kurvy“/ a P. S. /Pohlavní styk/) měla největší význam přítomnost zakládajících členů Roberta „Jimmyho“ Vlčka, zpočátku ještě na bicí, a baskytaristy Šimona Budského (v té době se mimochodem mihnul i v ORLÍKu), kteří oba v kapele vytrvali až do jejího úplného konce.
Čtyřčlenná skupina, v níž se následně Robert Vlček posunul do role kytaristy a zpěváka, se rovnou profilovala jako ostří punkeři, kteří se nejvíce ze všeho chtěli vyhranit proti tehdejšímu nepříteli č. 1 všech mladých mužů, totiž povinné základní vojenské službě. A šlo jí to skutečně velmi dobře, vždyť obě demo nahrávky, které za sebou zanechala, totiž „Zejtra je nám dvacet“ (1988) a „Stále na útěku“ (1989), byly v podstatě přímým a většinovým zdrojem jejího velmi ceněného debutového a pohříchu jediného studiového alba, jak o něm ještě bude řeč. Na to, jak krátký čas do té doby vlastně kapela existovala, to byl vskutku obdivuhodný výkon, když dokázala z rukávu vysypat takovou spoustu skladeb, jež tužily punk vskutku učebnicovým způsobem, se spoustou nenápadných kudrlinek a schopností zaujmout drobným detailem oproti zavedenému „střednímu“ punkovému proudu. Za všechny si zde dovolím jmenovat skladbu „Zejtra je nám dvacet“, která se nakonec na zmíněný debut nedostala, ale jak je zjevné z jejího pozdějšího živého provedení z roku 2013 (viz také níže), měla naprosto všechno, včetně zvučného tahu na bránu, všeobjímajícího a empatického textu, melodické vyhrávky a také echtovního punkového drajvu, navíc už nakaženého špetkou hardcore, který začal být skupině později rovněž připisován.
Vrcholem „předalbového období“ KRITICKÉ SITUACE se pak stala účast na kompilaci „Epidemie“, vydané v čerstvých porevolučních časech roku 1990 vydavatelstvím Multisonic, na níž kapela ve společnosti těles jako TELEX, PLEXIS, SPS či dokonce ještě punkově neučesaných pozdějších mainstreamových hvězd WANASTOWI VJECY (mimochodem ve skladbách „Tak mi to teda nandej“, „Vona je hotová“ a „Oni“, které byste později na debutu „Tak mi to teda nandey“ asi úplně neztotožnili) zazářila v trojici skutečně syrově punkových vypalováků, z nichž asi nejvíce vyčníval kus „Šváb“ s totálně podmanivým riffem a ještě magičtějším zpívaným refrénem.
„Kritická situace“ (1993)
Bezejmenné debutové album KRITICKÉ SITUACE vychází v roce 1993, rok poté, co bylo kapelou nahráno v sestavě, v níž krom ústřední dvojice zakotvili i kytarista Martin Ženíšek a bubeník Svatopluk Čech. A jestliže se do té doby ve spojení se skupinou její hardcoreové směřování nezmiňovalo nijak důrazně, album samotné znamenalo v tomhle směru signál pro otočku o stoosmdesát stupňů. Jistě, punkové kořeny KRITICKÉ SITUACI nemohl nikdo odpárat, natolik silně její tvorbou prorostly, a hardcore tak, jak jej známe dnes, je rovněž o něčem trošku jiném, ale ten posun směrem k větší důraznosti, náročnosti, rozmanitosti a členitosti byl zkrátka nepřeslechnutelný. Tím spíš za situace, kdy textově vážná a vždy jakoby zamyšlená a spravedlivě rozhořčená kapela se už dávno vyjímala místnímu slovnímu punkovému „folklóru“.
„Každý ráno se otrávíme další cigaretou,
zatímco debatujeme o škodlivosti smogu,
a pak se prohlásíme čestným hardcoristou
a jako dárek z ciziny si necháme přivézt drogu.“ (Většina)
Podtrhnul to i nesrovnatelně lepší studiový zvuk, takže KRITICKÁ SITUACE se se svým třičtvrtěhodinovým debutem ihned prosadila mezi uznávané pojmy domácí scény. Jiný scénář by ostatně jen velmi těžko vystihnul to, jak moc originální její produkce byla, a jak v každé ze skladeb prvotiny rozdávala plnými hrstmi svůj svíravě vymalovaný pohled na svět, jenž díky tvrdým kytarovým riffům, naléhavé melodice a charakteristickému vokálu Roberta Vlčka dokázal posluchače kolikrát doslova přikovat k zemi.
Z oněch dvanácti kusů nelze vlastně opominout ani jeden, budeme-li chtít vystihnout všechno to, co je na albu mimořádné. Od určující, dlouhou předehrou vybavené úvodní „Už nikdy“, která v sobě koncentrovala všechno, čeho se na albu dočkáme (a v okamžicích, kdy zněl její refrén, neomylně hrnula krev do hlavy všem, co jen kdy pomysleli na to, že by odepřeli vojenskou službu), až po závěrečnou „Držím smutek“, podobně neodbytným tempem a melodií vybavenou hymnu vzdoru, je to závratná jízda vzácným konglomerátem punku, metalu a hardcore, při které se vám naprosto charakteristicky budou svírat ruce v pěsti a zuby zatínat do drtivého skusu. Texty jsou zde samozřejmě neodmyslitelnou součástí celku a už jen z názvů písní samotných (za všechny třeba „Blaničtí rytíři“, „Věční dezertéři“ nebo „Hanba vrahům“, věnované mimochodem kritice koňských dostihových závodů) je zřejmé, že i v nich chce kapela být stejně nekompromisní a důslednou. Za pozornost stojí rovněž skladba „Snad kdesi za Piavou“, v níž došlo ke zhudebnění básně Fráni Šrámka, jak jinak než meziválečného představitele tzv. anarchistických buřičů, a z níž se rovněž stal jeden z ústředních hitů KRITICKÉ SITUACE.
Studiový úspěch pochopitelně vyústil ve velkou oblibu živých vystoupení kapely, která tak začala poctivě (a úspěšně) brázdit nejen domácí pódia, předskakovat některým zajímavým světovým jménům (za všechny SICK OF IT ALL) a stala se také například adresou dočasného pobytu bubeníka Marka Žežulky (ex – ARAKAIN, DIVOKEJ BILL), který její sestavu posílil v roce 1993.
(10/10)
„Forgiveness“ (EP, 1996)
Vyzbrojena četnými zkušenostmi z permanentního živého hraní KRITICKÁ SITUACE posléze postupem času začala směřovat k nové tvorbě, která už ovšem měla mít poněkud jiný nádech, než jak znělo debutové album. Něco se totiž v tom dlouhém mezičase změnilo, muzikanti zestárli a upravil se jim nejen náhled na svět, ale také na formu jeho hudebního vyjádření.
„Dokážem´ zhodnotit, umíme napomenout,
víme jak ponížit toho, kdo už je na kolenou,
slepě věříme, že my jsme ti hodní,
všechny kolem přesvědčujeme o pravdě své
a na nabídky ďábla nedokážeme říci ne“ („Říci ne“)
Výsledek, který byl zvěčněn v roce 1996 znovu u tehdy oblíbených Day After Records, byl však nakonec bohužel jen pouhopouhým sedmnáctiminutovým minialbem, jež přesně vystihovalo právě popsané změny a vývoj. Pouhopouhým pak naneštěstí proto, že to, co kapela nabídla v oněch čtyřech skladbách souborně nazvaných „Forgiveness“, byl naprosto úžasný propletenec jejího někdejšího melodického cítění s novými náladami a vybroušeným muzikantstvím. Neuvěřitelná progresivita, košatost a četné změny struktur, to bylo něco, co kdyby bývalo obsáhlo prostor regulérního času dlouhohrající desky, mohlo být hotovým diamantem české porevoluční HC/metalové tvorby.
Ten slyšitelný rozdíl demonstrovala už jen jediná přítomná věc z „demáčového“ období „Morituri te salutant“, mezi jejíž verzí z roku 1989 a tou o sedm let starší je neuvěřitelně propastný rozdíl, ač obě disponují nezpochybnitelně poutavou atmosféru. A co teprve, když došlo na nové autorské věci. Závratně emotivní předehry, střídané chytlavou úderností, báječné refrény, jež posluchačem vynesly na temně duhovém adrenalinovém výstřelu málem až k nebi, a texty, co se posunuly k daleko hloubavějším a závažnějším tématům. KRITICKÁ SITUACE v těch několik málo skladbách (zcela zjevně souběžně přemýšlející i o možnostech úspěchu v zahraničí – proč také jinak onen anglický název striktně česky nazpívané sbírky) předvedla nádherný přerod nespoutaného mladického hudebního rebela ve stejně talentovaného mladého muže, ve kterém se začíná probouzet něco, co si ještě před pár roky nedovedl ani představit.
Možná i to pak stálo za předčasným koncem kapely, ke kterému došlo na konci toho samého roku (přesněji 23. prosince 1996 na strahovské Sedmičce), kdy „Forgiveness“ vyšlo. Jako kdyby na muzikanty dosedlo něco jako nesnesitelná těžkost bytí, jestli si rozumíme, která zařídí, že se ve finále zaleknete toho, co byste vlastně mohli ještě dokázat.
(10/10)
Nesmíme ani zastavit a odpočinout si
Úplně nejlépe to klidně může vystihnout i právě zmíněné nepsané motto, které si KRITICKÁ SITUACE nevědomky ustanovila v textu své skladby „Věční dezertéři“. Ano, její život byl jen krátký, za to ale intenzivní, intenzivní tak, že mnohé jinak kapely si o podobné intenzitě ve všech směrech umělecké existence mohly nechat jen zdát.
Co bylo dál už lze spočítat na prstech jedné ruky. Hlad po KRITICKÉ SITUACI byl tak nesnesitelný, že na podzim roku 2013 kapela naplánovala odehrát vzpomínkový koncert v pražském Lucerna Music Baru. Sílu onoho hladu však nepěkně podcenila, takže po totálně vyprodaném a atmosférou nabitém vystoupením musela kvůli zájmu fanoušků přidat na jaře následujícího roku na stejném místě ještě další dva koncerty, s prvním vzpomínkovým si v mnohém nezadávající. Ostatně v roce 2019 pod kapelní značkou vyšel pod názvem „Do ticha zazní výkřiky…“ živý záznam, sestříhaný ze všech tří zmíněných koncertů, takže kdo by si chtěl ty unikátní okamžiky přiblížit, má jedinečnou příležitost, podpořenou stále ještě fyzickou přítomností nosičů s nahrávkou v tuzemských e-shopech.
A abychom byli ohledně výčtu diskografie KRITICKÉ SITUACE úplně přesní, je třeba si ještě doplnit kompletní souhrn regulérní studiové tvorby (tedy skladby ze sampleru „Epidemie“, debut a EP „Forgiveness“, ovšem v časově obráceném pořadí) pod stručným názvem „1990 – 1996“ ze stejného roku, kdy se kapela po sedmnácti létech vrátila na koncertní pódium. Víc už toho po ní opravdu nezbylo, což je jistě věčná škoda, jíž by snad mohl napravit ještě alespoň jeden koncertní návrat, neřku-li něco jiného. Nemysli si, milá KRITICKÁ SITUACE, tvoji stále věrní jsou na tom přesně jako Blaničtí rytíři – také čekají na povel. A až (a jestli) to přijde, bude jich jistě nepočítaně!
