BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
-bez slovního hodnocení-
Vynikající album od výtečné kapely. Nikdy mě nezklamali. 10 nedávám, protože to má výsostně Kro-ni-ka. Za velkou zmínku určitě stojí i vinylová verze tohoto alba, která u nás nemá konkurenci. Zvukem, obalem, provedením, na které konkurence nedosáhne. Soudní lidé nechť si přičtou půl bodu =).
Tato kapela je jednoducho naozaj dokonala
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Musím říct, že jak mi to ze začátku přišlo neslané nemastné (přeci jen častěji poslouchám metal než prog rock), tak stačily asi 3 poslechy a hodně to vyrostlo. Na rozdíl od Kroniky kompozice nejsou tak rozmáchlé a nápady rychleji odsýpají. Funguje na mě docela i "emoční" stránka (Moravský kras mám rád). Pro mě album obstojí i v rámci prog rocku, protože se mi v rámci žánru zrovna trefilo do chuti (mohli se občas pro ozvláštnění nebát přitvrdit). Trochu mi to připomíná Hybris od Anglagard, které mám hodně rád. Za mě nejlepší album od Ka-Ba-Ach.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.