BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Lepšie než jednotka....o dosť!
Rozhodně jedno z nejlepších alb, co jsem v posledních letech slyšel, téměř bez slabých míst, největším mínusem je asi celkem rychlá ohratelnost, což se dá ale od rocku čekat.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Slabota...dejte si radši poslední desku od Beardfish - Mammoth :)))
pred koncertom za 8, po koncerte nove songy 10++
-bez slovního hodnocení-
To, že sa Mr. Gildenlöw pre tentokrát rozhodol, že sa jeho kapela vydá cestou späť do 70. rokov, ešte automaticky neznamená, že by tým pádom prestal robiť veľmi kvalitnú hudbu.
vyborny album, art rock a la roky sedemdesiate silno mozem, kapele vyrazne prospelo zjednodusenie, progresivita nie je len o 13/8 taktoch a kamione tonov, luxusny zvuk... v takej Healing Now som mal normalne pocit, ze pocuvam Jethro Tull...:)) najkrajsie songy - To The Shoreline, 1979, Through The Distance, The Physics Of Gridlock (az na tu francuzstinu na zaver, tfuj, ako by povedal Ziltoid: FETID!!:))) I'm far from sober............
slaby retro pokus, velmi zle
Podľa mňa výborný album, za osem bodov.
-bez slovního hodnocení-
hodně silné album, mnohem vyrovnanější než předchůdce...
-bez slovního hodnocení-
Dvojka sa mi paci ovela viac ,aj ked az po vela poicutiach,jednotku si uz asi nikdy nepustim,kym dvojka ma bavi,neviem co daniel povedal proti Metalu,ale ked nieco zle,tak nech ma nechce stretnut :-)
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.