BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Normálne som na lodi so špinavými pirátmi, keď mi toto hrá, a kontrolujem, či mi nezateká voda do papúč. Geniálna záležitosť.
Zvuk na tomto albume je naozaj trochu nevýrazný, ale čo sa týka hudobného obsahu, v mojom prípade ide o ich tretí najlepší album.
Osobní... Objektivně - pěkné melodie (nejenom v refrénech!) , skvělá sóla, 100% a nápaditá rytmika, měkčí zvuk, atmoška:), "drsňácký" a naprosto jedinečný zpěv - bomba a nádherná instrumentálka jako bonus!
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Nadčasové priamočiare. Pačí sa mi ta jednoduchosť s ktorou sa prezentujú na tomto albume. Žiadne technické vývrtky ale ozajstná poctivá jak holka v 13 muzika.
Running wild tak, jak je mám rád, tzn. období do alba "Black hand inn", popř. "Masquerade". Parádní, chytlavé věci vč. dobré instrumentálky, po které následují bezchybní "Conquistadores"...
Znovu porovnávam s neprekonateľným "Under Jolly Roger" a "Port Royal" je znovu v jeho tieni... možno to robí ten "milučký" zvuk, bo songy sa mi zdajú rovnako v pohode ako na predchodcovi, len neznejú tak drsne.... btw: refrén Conquistadores sme s kamošom dlho nemohli vyhnať z hláv....
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.