GRIEFGOD - Deterioration
Velmi přesvědčivý death metal z Litvy. Spíše střední tempo, silově zasekávané riffy a hluboko posazený vokál evokuje starou severskou školu. Občas jako by se uctívali CARCASS. Vydařená deska.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
-bez slovního hodnocení-
No isteže najlepší album od Deicide. Leproidnejšia vec snáď ani neexistuje.;)
Styl předchozího alba zůstal, ale není už tak vystavován na odiv.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Líbí se mi víc než Stench.
Stench of redemption je sice vražednější, hitovější, a zvukově našlapanější, ale i toto album je zatraceně dobré, masakr
Dávám stejné hodnocení jako u předchozího alba, protože si ho zaslouží. Deicide mezi lety 2005-2008 chytili druhý dech a vydali opravdové skvosty. Album mi příjde velmi ucelené a mám ho opravdu rád. Vysoké hodnocení dávám i za obal, který považuji za nejpovedenější v historii Bohovrahů.
-bez slovního hodnocení-
Album, ktorý znovu našiel ako svojich priaznivcov, tak i odporcov... Ja som sa hneď po prvom vypočutí zaradil do prvej skupiny, bo song "The beginning of the end" ma ihneď omotal svojou znepokojivou náladou... Potom už to všetko len drvilo a mlelo, z času na čas melodicky pohladilo... "Till death do us part" nebol síce takým šokom ako jeho predchodca, no čo do kvality songov sa mu isto vyrovná, len škoda, že zvuk nie je aspoň zčasti tak nasratý ako na minulom albume... Ale aj tak ho vďaka tej znepokojivej atmosfére, čo z neho vyžaruje, mám asi o trošku radšej ako "The stench of redemption", ale vážne len minimálne...
Tak v kontextu tohohle alba si říkám, jestli jsem to předchozí náhodou trochu nepřecenil. Oproti Stench of Redemption je to vyrovnanější, deathmetalovej základ mi příjde o dost kvalitnější, sóla sice nejsou tak výrazná, ale zas do songů líp zapadají (a to ve Worthless Misery vyloženě miluju). Vždycky jsem tušil, že death metal jako takovej není v základu špatnej žánr, přestože ho (skoro) všichni z nějakého důvodu hrají hrozně dementně:) A současní Deicide mi to jenom potvrzují.
O co víc je tahle deska temnější než minule, o to míň je zábavnější.
-bez slovního hodnocení-
Solidna doska omnoho temnejsia ako predchadzajuce dielo ale trochu ma sklamal zvuk akoby to nahravaly niekde v polorozbitej plechovej garazi a vyraznejsia skladba. Gitaristi sa tiez velmi nevyznamenali ako na minulej doske
Mě tato deska po předešlém The stench of redemption trošku zklamala.
Velmi přesvědčivý death metal z Litvy. Spíše střední tempo, silově zasekávané riffy a hluboko posazený vokál evokuje starou severskou školu. Občas jako by se uctívali CARCASS. Vydařená deska.
Päťskladbový návrat do najradostnejšej európskej éry: Berlínsky múr je preč, studená vojna skončila, U2 vydali „Achtung Baby“ a na velikášskej vlne optimizmu križujú svet. Dalo by sa to zniesť dlhšie – aj táto nahrávka, aj tá eufória raných deväťdesiatok.
Bruselský chrlič Déhà seká desky jak na běžícím pásu, ale dokáže být kreativní a pokaždé trochu jiný. Bohužel to šije horkou jehlou a produkce a zvuk působí často jako nedokončené demo. To je případ i téhle atmosféricky depresivní blackové jízdy.
Pokračování trendu z předchozí "Starlight And Ash"? Opět pasáže plné emotivní baladičnosti s výrazným vokálem Cammie Gilbert, ale skupina svůj doom rock překlápí i do temnějších a často drsných metalových poloh. Přitvrdilo se a rozhodně to není na škodu.
Švédsko není živo jen chrastěním. Žijí zde i rozervané duše, jenž se chtějí vyjádřit něžnějšími tóny. Třeba jako post-blackoví (i když, kolik tam toho blacku vlastně zbylo?) TOGETHER TO THE STARS. Nechme se tedy unášet na vlnách hořkosladké melancholie.
Nová éra švédskej legendy, debut u veľkých Metal Blade Records! Podaril sa na výbornú; veď si pustite napríklad hitovku Nail Bomb. WOLFBRIGADE v roku 2024 valcujú všetko, čo im stojí v ceste!
Instrumentální progrock převrácený na ruby. Parádní náladová deska plná technických fines s typickým svojským rukopisem Colina Marstona, který na posledních dvou deskách střídá basu s druhou elektrickou kytarou.