BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Já v Praze preferuji Roxy (po rekonstrukci dobrej zvuk a zajímavej prostor a je to blízko na vlak i bus), jako druhej klub beru Akropolis (žižkovské okolí má svůj génius loci, baví mě sápat se do těch kopců a pak si dát někde knedlíky se zelím a dvanáctku), nevadí mi Chmelnice - i když je z ruky, vlastně mě nevadí ani Futurum, když tam člověk jde jen přímo na koncert, tak se to dá, Meet factory odmítám, to je hrůzostrašná destinace v tom kolejišti, nízká pódium - když přijdou lidi - nic nevidíš, a navíc tam není žádná sedačka, nic o co by se dalo opřít a trochu si dáchnout. V Modrej Vopici jsem nikdy nebyl, tam asi choděj jenom ug-metalový umaštěnci, co? :-))))
Naposled jsem byl ve Futuru na Textures a ti tam zněli parádně
poppy
Stray | 28.10.2018 09:22
No je to samozřejmě věc vkusu, ale asi tak. A nejradši Akropoli a Modrou Vopici.
Ian | Zvuk | 28.10.2018 10:20
Tam si myslím, že to je i prostorem.
Zvuk
Zvuk stal za .... u Tankardu trochu lepsi, ale u koncertu za 5 kilo bych ocenil kdyby to zvucil nejakej zvukar a ne nejakej jouda od vedle. Jako to vazbeni bylo strasny a zbytecne na hlas. Druhej den mi jeste piskalo v usich.
Stefanos: A který je pro tebe ten nejhorší klub? Meet Factory? U mě tedy jo, hrozné místo, tam když je ohlášená sebelepší věc, tak automaticky NEJDU. :-)
Jo, Tankard byl dobrej, akorát jsem neměl přijít už v půl desáté, no, nějak jsem to na tom hrozném místě přečkal. Druhý nejhorší klub v Praze.
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.
Vložit diskusní příspěvek