BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
ten avatar anti bayern je parada.pekne.
po prvním poslechu nic moc, ale pak sem si to pusitil u umyvání nádobí a docela mě to chytlo (myčku nádobí zatím nemáme)
jo nebo se nechte zahustit panama od BONZILLU.
Lair of the Minotaur
Komu se líbí High on fire, doporučuji ještě Lair of the Minotaur - 2010 - Evil Power - taky parádní prácička.....Dokonce spolu i tyhle dvě kapely vystupují.......taky pěknej nám....
ale jo, po prvnim poslechu jsem tomu nedaval zadnou sanci, ale uz to zacina pomalu vstavat do krasy :-).
Jasně. Překlep, mea culpa.
Odtucneny Mastodon, ale inak vyborne. Album bavi viac ako predchadzajuce. Chyba mi tam druha gitara, je to predsa len trosku prazdne.
Recenzent: 9 strunova, nie 8 - 3 basove struny su po jednej, zvysne 2x.
zase
nám nakopali všem prdel. Bastard samurai jednoznačně nejlepší skladba. Dávám 9,5/10. Je to bomba..
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.
Vložit diskusní příspěvek