CHROME CELL TORTURE - Ibiza
Zajímavý postpunk z Austrálie. Deska kličkuje někde mezi pocitem svobody a bezmoci. Dravost punku se tu střídá s výraznější melodikou a emotivním projevem oscilujícím mezi zranitelností, vztekem a euforií.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
tento report som si doteraz nevsimol, ale neda mi nepochvalit fotky :) ta prva so Satyrom a rukami je skvostna!
Tak si to asi pletu s DSHG. Ony ty skladby z ND skutečně trochu zanikaly co do melodie, ale na druhou stranu chorály u Forhekset a především Mother North - takhle nějak si mohlii připadat husiti, když pěli Kdož sú Boží bojovníci:D:D Kdyby tedy ovšem byli takoví jako v těch vlasteneckejch legendách a ne hordy lupičů, ale to je jedno, k norskýmu BM stejně víc padnou ty lupiči:))
Ke klávesám - jo, ty jsem taky skoro neslyšel. Říkám, že ta dáma tam byla jen kvůli svému (opravdu krásnému) zevnějšku:)
Basa byla výborná, hlavně v těch "skandovacích" pasážích skladeb z Now Diabolical, to jsem si pro změnu připadal jako v nějakém hodně zvráceném pekelnickém klubu (jako by to nebyla pravda), chybělo jen, aby se začali účastníci oddávat satanským sexuálním hrátkám s tou krásnou brunetkou co stála na pravý straně:))
Útěchou ti budiž to, že highlight skladby, závěrečná klavírní vyhrávka nebyla vůbec slyšet, ostatně jako většina klávesových partů. Zato basa byla nazvučená více než dokonale, nepamatuju si, že bych někde tolik hltal basové tóny, snad jen u Septicflesh na BA .
hmmm, absencia Du Som Hater Gud vo Viedni ma mrzí ;-)
Urcite ne. Z Nemesis Diviny hrali opravdu "jen" Mother North, Forhekset a Du Som Hater Gud.
Tak víš co, to se musí říct vždycky:D
Hele ale nehráli tam někde Nemesis Divina? Já už si to přesně nepamatuju, ale měl jsem pocit že jo.
skvelej koncert, jedna hitovka za druhou a ten ZVUK - jeden z nejlepsich... playlist s Vidni totozny az na bonusovku behem zaverecne tretiny - du som hater gud - udajne ponevadz se jim tu u nas moc libilo :-)
Doufám, že přibude report z pražského koncertu, protože ten neměl chybu, tedy opět až na čekání za zvuku jakýchsi odpudivých songů, které si netroufám žánrově zařadit (podle mě nějakej cosi-core/screamo, ale fakt se v těchto vodách nevyznám a ani mi to nechybí). Od chvíle, co z repráků pustili Hells Bells, už to byla neskutečná jízda, Satyr působil příjemně, relativně civilně, daleko spíš mi vystupováním připomínal frontmana nějaké hard rockové než blackové kapely. Podařil se i zvuk, kterého jsem se bál, ačkoliv skladby z Nemesis Divina byly přeci jen trochu utopené a klávesy jsem prakticky neslyšel, dokonce jsem nabyl podezření, že tak půvabná dáma je tam spíše z důvodů vizuálních než hudebních, ale kytary o které jsem se bál v pohodě.
Jak byla novinka přijata spíše negativně, tak na koncertě skladby z ní fungovaly na 100%. Satyr podle mě dobře pochopil, že jako profesionálnímu muzikantovi mu budou zisky z CD díky stahování už jen klesat a tak programově a cíleně píše skladby na koncert. Z CD to není úplně ono, ale živák to dokáže neskutečně roztopit, stejně jako skladby z Now Diabolical.
Zonaria pohodovka, srovnání s Dimmu mě taky napadlo. Intrumentálně zruční, leč klasický melodický death s příměsemi blacku a místy možná thrashe, jedna skladba jak druhá...jako předkapela O.K.
Zajímavý postpunk z Austrálie. Deska kličkuje někde mezi pocitem svobody a bezmoci. Dravost punku se tu střídá s výraznější melodikou a emotivním projevem oscilujícím mezi zranitelností, vztekem a euforií.
Novinka od texaských maskovaných výtržníků je přesně tím typem desky, který vás nechce bavit, ale brutálně převálcovat. Naprosto hrubá a zemitá směs noise rocku a neandrtálského hardcore punku srší frustrací na všechny strany.
Orchestrálně pojatý power metal příliš nevyhledávám, ale pokud jde o takovouto kombinaci citlivě stavěné melodiky, progresivních prvků a silného vokálu, pak nezbývá než ocenit slušně odvedenou práci.
Aktivistický deathcore stále drží vlajku boje za práva zvířat hrdě vztyčenou. Naštěstí má i reprezentativní hudební doprovod, takže soundtrack k terorismu masokombinátů a jatek jako když najdete. Dlouhodobá jistota žánru.
Japonští náladotvůrci v sobě dokážou skloubit shoegaze, indie kytarovku a post-punk s překvapivě rockovým důrazem, a současně zasněným lehkým ženským vokálem. Výsledkem je velmi osobitá a fungující fúze éterické atmosféry a přímočaré energie.
Zajímavě žánrově neukotvená originální deska. Dánská parta kolem excentrické zpěvule Shaam Larein mísí black metal s goticko-okultním rockem, punkovou energií i epickým heavy metalem. Výbušná, roztěkaná a zároveň překvapivě soudržná a atmosférická směs.
Pozoruhodný kousek. SELENOPLEXIA se věnují black/death metalu s tím, že ho podávají v notně technicko-progresivní formě. Melodie, disonance i krásně rovné blackové pasáže. Velice široká paleta extrémních i čistých zpěvů. A taky Colin Marston za mixákem.






Vložit diskusní příspěvek