BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
I zvývám dalas, odpověz, co si myslíš o novém albu mastodont?
Dle mého Já nikoli - tj. matka-krev-minuta
Vrcholná éra papričiek začala s Blood Sugar Sex Magik a vyvrcholila na By The Way.
V.Silver: počul si všetky albumy od Fruscianteho? No kto má rád silné melódie a hlavne akustické veci, tak ten proste radšej siahne po jeho albumoch
bigus
MI už Fruscianteho sólovky tak neimponují
Hm no a mna najviac bavi Uplift Mofo... a Mother's ... :)
DJ Hooya - skús dať do youtube.com meno john frusciante a môžeš sa zoznámiť s jeho tvorbou. Prípadne existuje aj myspace.com a aj tam je. Prinajhoršom mi napíš na mail a ja ti niečo môžem poslať
naprosto s tebou souhlasím, až na poslední větu ... jeho sólovky jsem neslyšel.
No pre mňa je vrcholná éra RHCP práve tri posledné albumy (čiže od californication). Stadium Arcadium je výborný dvojalbum, vidno, že John Frusciante už aj do RHCP dáva pocítiť svoje akustické nálady zo sólovej kariéry. A asi som jeden z mála ale ja príliš neholdujem Blood Sugar Sex Magik. A niekto by mohol spraviť recenzie na Fruscianteho sólové albumy, ktoré sú podľa mňa aspoň o jednu úroveň lepšie ako albumy od RHCP.
pan švelch
pane švelchu co jste dokazal vy že tak hloupě pišete
No posledný dobrý, a pre mna aj najlepsi album RHCP bol One Hot Minute. Od tej doby je to fakt dost zvlastne, ani nie komercne jak iné. Típci skrátka vymekli a i ked bol californication v pohode, tak s by the way som o nich stratil zaujem a stadium arcadium u mna prepadlo uz uplne.
jj, vynikající deska, překvapení roku pro mě.
To ohodnocení
...je celkem dobré.Opravdu.Stadium Arcadium je podle mě dosud nejlepší album,co kdy vydali.MOc dobrá kombinace popu,rocku a funky
je to z recky na rhchp ve sparku 6/2006. Ono by to ale klidně sedlo i na ty support lesbiens a spol. (cz top rock kapely od sony, emi...)
pal - [4.8.2006 22:53]: já jich mám, nikdy sem jim ale nepřišel na chuť!
a je to vazne o RHCHP, nejsou to treba Support Lesbiens?
švelch, co ho pamatuju, byl vždycky trefnej :))
"Většina písní balancuje na hranici impotentního středního proudu - speciálně upraveného pro mateřské školky." (J.Švelch)
Líp to snad ani nešlo říct:)))
rozumiem, ze sa to nikomu nechce pisat, ono to bolo skor zbozne prianie ako realna prosba, no s tym ze fruscianteho stara tvorba za moc nestoji si mily vike dovolim fakt nesuhlasit, ale to je subjektivne ako cela hudba...:)
Pinky - tusim v [4.8.2006 22:42] sis de facto odpovedel sam... jednak tady neni prostor ani cas, druhak Frusciante neni zadny zazrak...
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.
Vložit diskusní příspěvek