BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Čurby: Díky za upřesnění. Chápu tu situaci, ale nic to nemění, že se při koncertu choval dost nemožně. Ve značně podroušeném stavu měl tendenci často fušovat do práce stage crew a byl spíš lidem nebezpečný, než cokoliv jinýho.
PIG DESTROYER Blake
PIG DESTROYER přijeli do areálu hodinu před koncertem...z Usa letěli se zpožděním tak nestihli spoj z Paříže, naštěstí chytli další letadlo na Prahu, pak jim nepřivezli bágly takže nikdo neměl nástroje, ...na poslední chvíli jsme sehnali alespoň sedmistrunnou kytaru pro Scotta, celý to bylo peklo a maximální stres...a pro Blakea jsme prostě nesehnali klávesy, to už prostě nešlo...furt si ale myslím, že to vystoupení mělo mega koule...po koncertě jsme jim ještě scháněli mikiny, kartáčky a tak...prostě hustý a nedivím se, že se Blake tak ožral...na OEF se strašně těšil už když jsme spolu kecali na květnovém Maryland Death festu.
jo díky za informaci, to by situaci vysvětlovalo, ale i tak by mě Blake Harrison sral, prostě nepříjemná figura :)
To RIP: Co jsem slyšel, tak Pig Destroyer nepřiletěla žádná zavazadla, žádné nástroje, nic. Vše zůstalo někde...Takže měli všechno půjčené a tím pádem obsluhovač samplů nějak neměl na co mačkat. :-) Samozřejmě nevím, jak se choval, ale jen dodatek k vystoupení. :-)
pro Ty jenž se zúčastnili, nezdálo se Vám, že při setu OBITUARY trochu praskalo v PA?
Cetne popisy vypracovanych tel cestnych hochu potvrdi.
Měřítkem normálnosti jsou snad pořád Rychlé šípy nebo už to hraničí s Hitlerjugend?
Pre Buryho. :)) A s rasisitickými poznámkami konkrétne na mňa fakt nechoď. Konec debaty mimo článok.
ozzy
Nevadí, možno nabudúce.
to Ozzy
Tuhle rasistickou připomínku, krom toho, že je mimo diskuzi k článku, jsem vůbec nepochopil!!!
Citlivost/bolestivost je jen během hojení. Ten čas se různí podle místa vpichu, pokud se bavíme o piercingu. Po zahojení už to ani nevnímáš. Pro víc informací mrkni třeba na stránky www.hell.cz, o kterých je v článku řeč. Tam se dovíš vše podstatné, i když některá fota budou na pohled působit asi drasticky... ale to už je spíš otázkou vlastního vkusu.:)
Se ti voe, keď adrenalín, tak bežte nadávať cigánom do Vyšnej Kamenice a nie toto. :))
ano
díky...ano to vcelku chápu, díky za odpověď...jen si říkám, že "normální", přirozené, je většinou to, se "dobrovolně" bolesti vyhýbat...jako to překonání strachu, adrenalin chápu...ale ono jde tedy spíš o tu "přípravu"? Těšení se? A hele, nevadí to běžně při životě? Nemyslím tetování, to má dneska každej, ale třeba u pearcingu si říkám, že bych asi furt někde "zadrháva", pokud v jazyku, tak se pořádně nenajedl, případně v bradavkách, tak si nelehl na břicho...dyk to musí "bolet" pořád ne? A pálení? Co kůže, maso...kosti:_:)))?
V podstatě je to jakési posunutí hranic, které podstupuješ dobrovolně po delším zvažování (tím nemyslím dodávání si kuráže), pak je tam samotná koncentrace na "zákrok" a vyvrcholí to jakousi euforií... Chlapáctví bych v tom nehledal.
Taky když se náhodně spálím/poraním, tak to bolí fest! Ale do tohohle jdeš dobrovolně, odhodlán, vnitřně připraven... Tebou zníněná souvislost s indiány tam určitě bude.
ok
díky za odpověď...je to pro mě námět na zamyšlení...jako já jsem srab a ani se mi to nelíbí...chápu to tedy dobře, že je o tom "být chlap" ...že já tuhle bolest snesu? Jako u indiánů apod.? Tedy "nedostatek" jiných vjemů...? Já když se spálím o kamna, tak to cítím pěkně dlouho...a nikam ně to neposune (pro odlehčení):)))
to James
Před 20 lety byl vrcholem jakési extravagance piercing obočí nebo nosu. Dnes je naprosto běžná věc. To samé platí o tetování. Tohle je jen o posouvání hranic, bavíme-li se o zkrášlování těla. Sám jsem před pár lety "podstoupil" skarifikaci - vyřezávání ornamentu do kůže. A věř mi, že to o bolesti vůbec nebylo (když pominu hojení, které bylo spíš nepříjemné, je to živá rána, než bolestivé)! Je to prostě hlavně o adrenalinu!!! A nabudí tě to na pěkně dlouho. Stejně jako cokoliv jiného: sportovní výkon, bungee jumping atd.
Stejné to bylo s věšením na háky. Víc mi vadili otravující komáři.:) Propíchnutí ucha taky nebolí, stejně tak, když se za něj zataháš. Tohle je jen jiná část těla. U mě osobně byla jen jedna kapka krve po vytažení...
takže asi takhle...
no
proto se právě ptám...je zde někdo, kdo se rád věší, propichuje, pálí, seká apod.? Mě to prostě zajímá...proč to vlastně ti lidé dělají? je to snaha šokovat, být zajímavý, odlišný nebo jim dělá prostě dobře, že jim někdo probodne kus kůže? Jako já vím, že odpovědi se tady asi nedočkám a časem se zase dostaneme do kruhu, kdy si každej bude plácat játra dokola...ale kdyby se tady čistě někdo probodnutý vyskytl, mohl by mi to vysvětlit..., pokud to tedy lze?
Natiska sa otazka co od toho ocakaval.
protože
je to měkkota....kdyby do toho nelezl, nestalo by se to, ne? pokud se tedy nepropichují kvůli tomu, že jim dělá dobře bolest, tak proč?
Ten co ho špatně píchli evidentně bolest moc nemusí.)
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.
Vložit diskusní příspěvek