Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když v roce 2018 vkročili kalifornští NIGHT VERSES na čistě instrumentální půdu albem "From The Gallery of Sleep", zdálo se to možná jako překvapivý krok. Ovšem současně to byl krok velmi vydařený a výsledek opravdu poutavý. Jako klasické trio se totiž pánové plně soustředili na své nástroje. Očištění od vlivu vokálu a nutnosti se mu kompozičně přizpůsobovat pak přineslo materiál hýřící kreativitou. S takto nastaveným tvůrčím přístupem se po pauze skupina objevuje znovu a tentokrát už to není tak nepředvídatelné. V podstatě plynule navazuje na zmíněné předchozí album a snad i díky tomu se ztrácí onen efekt prvního momentu, tedy poslechu, který svou zajímavostí a nečekaností až vyráží dech, tak jak se mi to stalo tehdy. Co ale chybí ohledně prvního efektu, to skupina nahradila silou materiálu, jeho propracovaností, kompoziční vymazleností a instrumentálními výkony.
Nutno hned na úvod upozornit, že tak jak naznačuje již onen dovětek "Part One", není vlastně aktuální počin dílem kompletním. Snad i z důvodu nahromadění materiálu, vždyť od alba "From The Gallery of Sleep" uplynulo dlouhých pět let, se skupina rozhodla vypustit materiál po částech. Druhý díl nás tedy čeká v roce 2024 a dle informací, které se objevují, zřejmě se dočkáme určitého překvapení, nebo lépe snad změny. Na "Part Two" by se totiž měly objevit i vokály hostů opravdu zvučných jmen, konkrétně Anthony Green (CIRCA SURVIVE, SAOSIN, THE SOUND OF ANIMALS FIGHTING) a Brandon Boyd (INCUBUS). Jsem opravdu hodně zvědav, jak to bude fungovat a hlavně jak NIGHT VERSES připraví ve své hudbě pro zpěvy prostor. Jejich aktuální tvorba je totiž již tak kompozičně "plná", že další vrstva ve formě vokálu by se mohla zdát až jako rušivá. Hned jak tohle píši, uvědomuji si, že je to vlastně hodně zvláštní tvrzení, které v případě běžné instrumentální produkce příliš neplatí. Přes svou zálibu v instrumentální hudbě totiž většinou alespoň nějaké ty vokální projevy postrádám. Tak to mám ve velké části djentu, prog metalu i post rocku. NIGHT VERSES jsou v tomto ohledu ale výjimeční.
Zatímco "From The Gallery of Sleep" bylo komplexním dílem, které brouzdalo po širokém spektru výrazů, temp i nálad, "Every Sound Has A Color In The Valley Of Night: Part One" sází na větší přímočarost a zaměření na energickou stránku je nezpochybnitelné. Postrockové vlivy šly do pozadí, i v odlehčenějších pasážích se současní NIGHT VERSES obrací spíše k prog rock/metalové formě a snad ještě více k math rocku a mathcoru. Silové pojetí tak překročilo určitou hranici a jako by se oklikou vracelo do post hardcore ranku, ze kterého skupina vzešla. Nyní je to ale ve výrazně progresivnější a techničtější podobě. Dynamický a košatý rytmický základ k těmto stylům jednoznačně odkazuje a Aric Improta se ukazuje jako bubeník, který dosáhl úrovně opravdového esa. Což je ostatně možno říci i o basákovi Reilly Herrerovi a kytaristovi Nicku DePirro. Ti dokáží vrstvit své bláznivé kreace se šikovností akrobatů, kteří se v divokých kreacích prohání hudebním prostorem a s jistotou cvičených profíků se vám ladně motají kolem hlavy. A byť jsou jejich výkony mnohdy až krkolomné, není v nich ani náznak křečovitosti. Naopak je dokáží i v nejbláznivějších pasážích učesat do posluchačsky přijatelné formy a doplnit o jakoby v závětří se schovávající melodie, které snad až podprahově zjemňují ono rozdováděné křepčení.
Ve velmi složité situaci se ocitám ve chvíli, kdy bych se rozhodl současnou hudby NIGHT VERSES k něčemu, nedejbože k někomu, přirovnávat. Zde bude totiž jakékoli srovnávání vždy jen zdánlivé, což je vlastně i důkazem, že tohle americké trio už má svůj vlastní specifický projev. Nějaké ty chvilkové okamžiky, kdy se vyrojí jména jako GOJIRA, ANIMALS AS LEADERS, BETWEEN THE BURIED AND ME nebo třeba TOOL, jsou jen jemnými náznaky, že skupina si umí pohrávat s inspiracemi, ale vždy se svým vlastním a originálním přístupem. Když už jsem zmínil TOOL, pokud se někomu bude zdát, že se závěrečná "Séance" nese trochu podle tohoto vzoru, kdy rotující motivy hezky plynule rostou a postupně se vyvíjí se silnou náladovou aurou, pak na tom může mít vliv skutečnost, že zde hostuje Justin Chancello, tedy basák právě z TOOL.
Možná je trochu předčasné hodnotit pouze "Part One", protože zkompletované s druhým dílem může pak celek vyznít i dost odlišně, ale již teď jsem nadmíru spokojen. A jelikož trochu nostalgicky vzpomínám na rok 2016 a album "Into the Vanishing Light", kde NIGHT VERSES kromě své instrumentální šikovnosti disponovali i aspektem silného hlasu Douglase Robinsona, informace o vokálech na druhé části vzbuzuje zvědavost a v podstatě již nedočkavě čekám, v jaké podobě se příští rok objeví druhá půlka.
Tak, jak se kalifornští NIGHT VERSES na svém minulém albu podruhé narodili jako čistě instrumentální skupina, tak se s ní můžeme nyní setkat znova. A vrhají se na nás se snad ještě divočejší a přes veškerou komplikovanost a progresivní kreace i silně návykovou deskou.
Tak jak se kalifornští NIGHT VERSES na svém minulém albu podruhé narodili jako čistě instrumentální skupina, tak se s ní můžeme nyní setkat znova. A vrhá se na nás se snad ještě divočejší a především komplikovanější deskou, kterou jako by chtěli obhájit vlastní vizi čisté instrumentace. Parádní.
85 minut soustředění. Plně rozkrýt tuhle náročnou a současně velmi inteligentně poskládanou nahrávku ještě potrvá týdny. Extrémní black/death s neprostupnou atmosférou rozpínající se od PORTAL až někam po ULCERATE. Hluboká, zcela pohlcující záležitost.
Mnoho předchozích alb mi uniklo a ta stará už si nevybavuji, možná proto mi „Darkanakrad“ přijde jako podařený materiál na pomezí melodického death metalu a folku. Určitě je to zábavnější a živelnější než novinka z podobného rybníka lovících ENSIFERUM.
Dát si ve Skandinávii na obal Preikestolen je stejné, jako kdyby našinec použil fotku Řípu nebo Trosek. Za otřepaným obalem se však skrývá zasněná prog-rocková záležitost. Jsou to působivé, a přitom nevtíravé melodie, kde významnou roli hraje piano.
Album, které jde ve šlépějích dva roky starého „God's Country”, ale ve všech ohledech se mnou více rezonuje. Je o něco rychlejší, průraznější a kousavější. Přímá srážka stylu kapel jako DAUGHTERS, HARVEY MILK a třeba i ACID BATH.
Všeříkající název alba. Delší tvůrčí pauza u ostravských rozhodně neznamená změnu stylu. Na to už jsou v tom svém pevně usazeni a z této pozice orchestrují další palbu ostrých songů, kterým opět nechybí odpich a chytlavé motivy. Tradičně dobrá práce!
Zásady sice nepustí, ale psát shout po prvním poslechu tohoto (záměrně) kostrbatého propletence není lehký úkol. Na druhou stranu jsou to stále ti samí GIGAN se svým živelně-technickým a pořád kreativním death metalem. A také i pro mnohé nestravitelným.
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.