Jako blesk z čistého nebe se mi do sluchátek zatoulala deska pro mě doposud neznámé party z Bostonu a od prvotního překvapení nadělila opravdu příjemné chvíle poslechu. OK GOODNIGHT jsou totiž zajímavou skupinou s velmi charismatickou zpěvačkou. Uvolněné rockové balady i ostřejší skutečně hard skladby v sobě nesou náladovou auru a s všudypřítomnou prog příchutí je to zajímavý koktejl, který mění chutě od akustické hravosti plné vzdušnosti přes orchestrální poprock až k prog rock/metalové síle a dokonce djentové hrubosti.

Mohlo by se zdát, že to všechno pohromadě nemůže fungovat, při prvním poslechu může takto složitě zařaditelná hudba opravdu působit neuspořádaně a svou stylovou košatostí až zmateně poskakovat mezi styly, ale rozhodně to je hned od začátku silný zážitek. Skupina totiž nejen, že mění styly skladbu po skladbě, ale neštítí se ani divokých zvratů uvnitř jednotlivých kousků. Kombinace jsou to zvláštní, ovšem aranžérská šikovnost, spojující vše do funkčních celků, je až neuvěřitelná. A k tomu tak trochu antagonisticky působící vokály, které jsou na jedné straně prvkem výrazně stmelujícím, na druhé straně ale svou mnohotvárností navyšují onu žánrovou pestrost. Casey Lee Williams je totiž přes své mládí zpěvulí parádních parametrů a zřejmě se projevuje i zkušenost, kterou nabyla už v opravdu mladého věku, kdy se podílela se svým otcem Jeffem Williamsem na soundtracku k seriálu RWBY.

OK GOODNIGHT jako by chtěli obsáhnout snad veškeré stylové spektrum, které se alespoň lehce dotýká progrockových základů. Pohybují se třeba v klidných akustických aranžích, bloudících kdesi v indierockových vodách, viz. jemná až rozněžnělá "The Bird" nebo závěrečná "The Rain", která jako by plavala na nadýchaném obláčku. Ladnost a dojemnost této skladby vyniká o to víc, že následuje po nejdrsnějším kousku "The Mountain", který prezentuje druhou extrémní tvář skupiny. Skladba dovršuje proměnu z náladových poloh do tvrdě metalové agrese, její djentová divokost už je regulérní nářez včetně vokálních výstřelků v podobě luxusního growlingu. Silová kytarová dravost pak čiší i z útočně nervní "The Bear", kde předvede hostující Elizabeth Hull hlasový rozsah od hodně drsného vokálu až kamsi blízko samotné Casey Lee Williams. Spolu se zmíněnou "The Mountain" a také s djentovou divokostí koketující klipovkou "The Snake" tak můžeme sledovat proměnu z jemně citlivých skladeb do poloh reálně hrubých.

A na cestě mezi zmíněnými extrémy si Američané hrají s dalším množstvím variací. Bravurně zvládají orchestrálně působící poprockovou rozevlátost, blízkou třeba Norům MEER. Tato přívětivá a optimistická poloha se asi nejsilněji zjevuje v "The Falcon". Ale i zde je cítit silně energický podtón, díky kterému se nakonec skladba překlopí v divoké progresivní běsnění. A je tu progmetalová parádička "The Crocodile", kde Casey svůj vokál dokáže posadit i do typického ječáku. Jak už jsem ale zmínil, málokterá skladba zůstane jen u jedné stylové polohy, takže i zde je to proloženo až jazzrockovými vyhrávkami.

Pomyslnou třešničkou na dortu je alegorická koncepce alba, které je textově zasazeno do světa zvířat. Ta se snaží bojovat o přežití v suchem zasažené krajině. Každý ať si v tom najde svou logiku i zamýšlenou výpověď o dnešním světě. Každopádně je album zřejmě divoce různorodé i díky dané koncepci a dějovým zvratům, které jednotlivé skladby řeší. Už z názvů se to ostatně dá odvodit, viz. například něžné a přívětivé "The Bird" (Pták) a "The Rain" (Déšť), psychedelicky působící "The Nightmare" (Noční můra) nebo zmíněná drsná "The Mountain" (Hora) a divoký "The Bear" (Medvěd). "The Fox And The Bird" je prostě komplexní dílo, které překračuje stylová zařazení a škatulka prog rock/metal je opravdu jen lehkým vodítkem.