Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rok 2022 byl nebývale těhotný v kategorii rockových desek s tu více, tu méně melancholickým podtónem, které fakt stojí za to. Každá z následujících nahrávek pak přichází ze zcela jiného světa. Od zasněného postpunku, před alternativního rock s výrazným ženským vokálem, kytarovou progresivní hudbu až po desky koketující lehce s melodickým hardcorem. Otevíráme další kapitolu seriálu mapujícího s odstupem zajímavé domácí desky předcházejícího roku.
Banda, jenž od roku 2016 zvedá zástavu emařského rocku, který tu a tam udělá několik nejistých krůčků k důraznější hardcoreové hranici, ale nikdy nejde dost daleko, abyste dostali nějaký agresivnější kopanec. V rámci mantinelů posthardcore naprosto skvělá a dostatečně intenzivní náladovka, která je silná i v melodičtějších polohách a nedopouští se faulů u čistých zpěvů. Po celou dobu zůstává v příjemně melancholické poloze a tam, kde tlačí více na pilu v rámci naléhavých recitací, nezachází za čáru teatrální afektovanosti.
https://brighterdayscz.bandcamp.com/album/walk
Druhé album COLD COLD NIGHTS jen potvrzuje, že tohle je talent, který je dobré trochu víc nasvítit. "Ten Years Later" není jen další příspěvek na oltáře lo-fi písničkářství i indierockových melancholických snílků. Tahle deska je spletitou pavučinou přístupů, emocí a nálad, co nejdou jen po povrchu. Velmi se mi líbí její barevnost. Každé zapojení žesťů nebo minimalistické, ambientně pojaté plochy, kdy napínáte uši, abyste zjistili, co se vlastně děje. Vtipný funfact. Deska nahrávaná na opravdu mnoha místech. Od Norska, přes Berlín, Zlatý Úly, až po Chicago.
https://coldcoldnights.bandcamp.com/album/ten-years-later
Zuzana je schopná na svůj hlas bez problému utáhnout absolutně cokoliv. I v rámci bohaté diskografie kapely instrumentálně méně výrazný materiál jako je tento. „Skylor“ je koncepční deska, která může v dnešní době působit trochu konzervativně, ale drží se přesně toho, co DYING PASSION skvěle umí. Tím jsou melancholické nálady opřené o barvu hlasu, stejně tak i jisté pěvecké linky a éterické kytarové i klávesové plochy, kterým se daří podtrhnout vesmírné téma desky. Po zvukové stránce dotažené, precizní a dospělé album, které se mi ani po roce od vydání neoposlouchalo.
https://dyingpassion.bandcamp.com/album/skylor
Rodinná tragédie propsaná do melancholické kytarovky, ze které odkapává smutek i žal. Osobní niterná hudební výpověď jednoho z nejtalentovanějších kytaristů na domácí prog metalové scéně. Předchozí dvě desky mohly působit v mnoha ohledech poněkud sterilně. Byla v nich cítit zřejmá inspirace v kapelách, jakými jsou PORCUPINE TREE. Novinka jde svojí vlastní cestou. Nejde o poctu hudebním vzorům. Je cítit, že hudba byla pro Martina Schustera terapií, je hlubší a zaobírá se více obsahem než formou. Díky tomu je mnohem civilnější, ale také emotivnější než jakákoliv jiná deska, kterou kdy napsal.
https://facetheday.bandcamp.com/album/echoes-of-the-childs-mind
Po dvou EPčkách první velká deska velmi slibných mladých hradečáků. Hudebně jde o feel-good party rock, který navazuje hlavně na éru pop-punkových boybandů a mainstreamové emařiny. Po drobcích melodického hardcore z minulosti už tu nezůstal ani ten pověstný stín. V Americe by se asi ztratili, protože kapel, hrajících podobnou hudbu na stejné úrovni, je celkem hromada. V rámci domácí scény je to ale úkaz, který tady nebyl od dob CLOU. "Melting Youth" je technicky po všech stránkách dotažená deska, která má rozhodně ambice a velmi solidní instrumentaci. K většímu úspěchu v rámci mainstreamového rocku jí chybí jen výraznější melodie a silnější refrény.
https://www.facebook.com/gladfortoday/
Někde na pomezí postpunku a indie rocku. Sice jen čtyři skladby a na kazetě, ale výrazně jasnější a jiskrnější zvuk než na albu "Second?-?Guessing". Hladivá náladovka plná zvonivých kytar a neonových synťáků, které tomu dodávají lehký retro feeling. V rámci domácí scény trochu opomíjená kapela, která stále zůstává neobjeveným pokladem. Není moc jiných kapel, které by produkovaly kytarovou hudbu podobného stylu ve stejné jakosti.
Italové GIOBIA, dnes vlastně legenda psychedelického rocku, odpálili své osmé album razantně, aby se postupně zahalili elektrizující mlhou a svou space rock psychotickou instrumentaci dovedli až k snovým imaginacím. Nutno poslouchat se zavřenýma očima.
Příjemně svěží koktejl stoner/grunge základu s progresivnějšími vlivy. Ne zrovna jednoduchý stylový mix zvládají Němci na výbornou. Je to jako boj depresivní prázdnoty s optimistickým nadhledem a občas až veselým sólovým křepčením.
Truchlivý a zdrcující manifest funerálního doom metalu. Dlouho jsem v tomto žánru neslyšel nic, natož dobrého, tak je můj úsudek možná trochu neobjektivní, ale má to všechny potřebné ingredience pro tento žánr a k tomu navíc vyvedené melodie plné bolesti.
Transcending Obscurity tentokrát žádnou extrémní obskurnost nepřinášejí. Nálož tradičního a hutného death metalu však taky potěší. Obzvláště v případě, že to patřičně šlape a hnětá. A to teda v případě této bandy z New Yorku rozhodně platí!
Je to vynikajúce. Takto ma naposledy bavili na My Life My Way v roku 2011. Krásne šťavnatá produkcia, pekne to odsýpa, pecka za peckou a na čele pelotónu hitovka Sunday Matinee - jasný kandidát na koncertnú tutovku.
Tak tady se čas zastavil. NOVEMBRE po letech ticha předkládají kolekci vzývající ducha post-doomu provedení z přelomu devadesátých a nultých let. Asi nepřekvapí, že deska vychází u Peaceville a rovněž asi moc nepřekvapí, že se poslouchá nanejvýš příjemně.
Hodně příjemná věc pro fanoušky vzdušnějšího post rock/metalu. Lehce načechraná progrese s výrazným vokálem, ale také přímočařejší postupy s doomovými náladami, kde je metalová síla stále v popředí. Tohle se chystám více prozkoumat.
