Dlouhých šest let, kdy FULL OF HELL nevydali žádnou kolaboraci. Od roku 2014 v minimálně douletých intervalech stihli vydat desku, pod kterou byla dvě jména. Nejednalo se přitom o splitko, nýbrž o plnohodnotnou spolupráci dvou kapel v jednom společném hudebním projektu. Ať už to byla kolaborace e s japonskou legendou Masami Akitou (MERZBOW) v roce 2014 nebo THE BODY. S těmi vydali v létech 2016 a 2017 dvě hlukové imploze, které se tučně zapsaly do dějin extrémní scény. Výsledek s PRIMITIVE MAN? Očekávatelný. Hlavně v tom, že společný projekt těchto dvou spolků nemůže zklamat v bezútěšnosti.

Distorzivní apokalypsa tu je patrná už od patnácté vteřiny alba, kdy nám oba spolky dávají okusit plnohodnotnou sílu svého zvuku. Do celkem subtilního, ale dostatečně zrnitého kytarového vzorce, najednou spadne betonový kvádr, který by neuzvedl ani mytologický titán Atlas. A právě tento první riff svojí tíhou a texturou neskutečně dobře uvádí věci následující. PRIMITIVE MAN a FULL OF HELL se podařilo vytvořit hlomozící stěny, které patří mezi ty nejhrubější neotesané riffy, jaké jste kdy slyšeli. Najednou vám v uších duní apokalyptický buldozer, u kterého máte pocit, že se musí každou chvíli rozpadnout, protože jste se nikdy nesetkali s objektem tak zkorodovaným. A přesto má sílu drtit svými pásy cokoliv, čeho se dotkne. Zvuk kytar tu přirozeně splývá s hlasem Dylena Wolkera a jeho armádou noisových krabiček. A to jsme zatím jen u první téměř desetiminutové skladby.

Druhá kompozice začíná repetitivním dronujícím riffem, který se líně převrací ze strany na stranu, aby se postupně transformoval v tu nejskřípavější noisovou černou mši, jakou jste kdy slyšeli. Střed tracklistu vám zase provětrá kalhoty. Noisegrindová umouněnost nazvaná „Bludgeon“ je pravidelně industriálně tepajícím grindnoisovým průvanem plným toxických výparů a tvoří zuřivou předehru k ambientní části alba. Ta se zvolna mění v glitchující bílý šum kytar, do kterých pozvolna vpíjí pravidelný rytmus, aby vás na závěr uši posluchače odměnil přeci jen melodičtější kompozicí. Ale nebojte se. Ta sice k sobě váže melancholické podtóny, ale současně tlačí na pilu tak silně, že nakonec kapitulujete.

FULL OF HELL a PRIMITIVE MAN společně vytvořili něco, co tu už dlouho nebylo. Prozkoumali všechny kouty dekadentního extrému a vydestilovali z nich jeden precizně vysoustružený hnus plný kytarové zpětné vazby a kytarové disonance z toho nejhlubšího patra pekla. Současně tu je znát struktura, koncept a myšlenka. Pokud máte zájem o ponurost a zmar v té nejradikálnější podobě, tak tady je. V hlavě mi vrtá jediná myšlenka. Na albu se podílelo sedm lidí. Někteří mučili hrdla, jiní strunné nástroje. Ale co tam proboha dělali dva bubeníci?