Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je to téměř deset let, co jsem tu psal o JAMBINAI. Za to dobu korejský postrockový zázrak rostl a kultivoval se. Současná podoba JAMBINAI nabízí asi to nejlepší, co je k mání v rámci alternativního rocku s folklórními nástroji. Tento fakt podtrhuje to, že sklízejí slávu nejen v zahraničí, kde by se to dalo svést na jejich zvukovou a nástrojovou exotičnost, ale i doma, kde pravidelně sbírají sošky Korean Music Awards. V čem tkví jejich kouzlo? Rozhodně je to variabilita. Tohle fakt nejsou THE HU.
JAMBINAI se žánrově pohybují někde mezi indie rockem, postrockem a scénickou hudbou, kořeněnou korejským folkem. Všechny tyto žánry si ohýbají k obrazu svému, a to jak zvukem, tak způsobem, jak skládají. Současně dokáží být velmi dynamičtí v tom, jak výsledek působí. Od téměř minimalistických komorních kompozic až ke hřmotným výbuchům, které nemají daleko k noisecoreovým experimentům.
Toto EP je toho typickým příkladem. První skladba „Once More From That Frozen Bottom“ začíná rytmickým patternem, hraným na korejské geomungo, do kterého rychle naskočí rocková dravost a následně se zvrhává v téměř blackmetalovou plochu. Hluk ještě před větší bouří? Nikoliv. Písnička padá do jemné pasáže, ve které převládají vokály, někde vzadu se motá počáteční rytmický motiv a kytary se starají o gradaci. Nepůsobí to prvoplánově, je to zvukově netradiční a emoce u toho stříkají na všechny strany. Co víc od podobné hudby chtít? Následující kompozice je zase o poznání více postmetal, do kterého tepe z jedné strany stonerová obhroublost a z druhé zvuk korejského strunného nástroje, kterému se říká haegeum.
Třetí skladba „Until My Wings Turn To Ashes“ zní jako by se nejprofláklejší westernové kompozice Ennia Morriconeho namočily do jihoasijského a severského folku. JAMBINAI mají zkrátka velmi širokou náruč, ve které objímají velmi pestrou řádku stylů a přístupů k tvorbě. Všem je ale společné bazírování na hraně epické hudby, stojící na postrockovém základu a exotickém zvuku tradičních korejských nástrojů. Pokud by GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR pocházeli východní Asie, budou znít přesně takhle.
Holandská melodicko-blackmetalová úderka připomíná, že zlaté časy žánru jsou sice pryč, ale stále mu lze vzdát hold materiálem, který odkazuje na tvorbu DIMMU BORGIR a především OLD MAN’S CHILD. Chladné, dravé, atmosférické.
Kultovní francouzská heavymetalová úderka s kořeny v osmdesátkách vydala vloni nové album, které dokládá, proč jsou SORTILÉGE kult, ovšem nejspíš jen ve Francii. Vlastně podobně to mají i české kapely stejného typu. Je to dobré, ale nikoliv vynikající.
Stoupenci göteborgského stylu melodického death metalu vycházející ze základů GATES OF ISHTAR se po dekádě probrali z dřímoty. A šlape jim to stále dobře. Trochu retro, ale to nic nemění na tom, že je to povedená záležitost.
Epická a velmi hyperaktivní podoba technického death metalu a thrashe. Cítím tu závany VOIVOD, VEKTOR, ATHEIST, DEATH i raných CYNIC. Asi nejodvážnější a nejrozmanitější metalová deska kosmických techniků. Kolosálních 79 minut a jen pět skladeb.
Francouzské instrumentální těleso ve svém pojetí prog/post metalu říznutém post-rockem nepřináší zhola nic optimistického. Sází na temnou atmosféru, pečlivě budovanou gradaci, vrstvení ploch a dynamický zvuk. Opojné a pohlcující.
Divoký post hardcore mixnutý alternativním metalem, ozvuky THE MARS VOLTA se míchají s vlivy DEFTONES, do toho djentové výpady. Současně je zde i odér jakési crossover rockové progrese. Vhodné i pro fanoušky HAIL THE SUN nebo VOLA.
Američané hrnou tradiční brutální death ve slamming stylu. Na rychlost se tu příliš nehraje, i když se objeví i pár sypaček, ale to hlavní je nekompromisní tlak podpořený masivním zvukem. K tomu nějaké ty techničtější finesy a je z toho fajn masakr.