Tahle deska to nemá lehké. THE MARS VOLTA byli ve své době blesk z čistého nebe. Vyšlo několik naprosto šílených desek, které představily srážku hardcore a progresivního rocku z úplně netušených úhlů. Byl to temperamentní výbuch hudební energie, podpořený skvělými hráčskými výkony. THE MARS VOLTA přicházejí po dlouhých deseti letech s novou deskou, která je… jiná. V každém případě je na ní snadno rozpoznatelný rukopis, který si kapela vytvořila. To se nemění. To, co se změnilo, je celkové vyznění a energie, kterou v pořadí sedmá deska vyzařuje.

Aktuální album je o poznání melancholičtější a umírněnější. Navzdory použité dynamické španělštině tu najdete mnoho vyklidněných pasáží. Nejsou to THE MARS VOLTA, co se zmítají ve frenetických křečích. Ubylo epileptických záškubů. Je to nahrávka, kterou složili chlápci, úspěšně přeživší krizi středního věku. Mnohé fragmenty mají minimalističtější vyznění, pohrávají si s jednotlivými zvuky. Naprosto chápu, co zaryté fanoušky prvních desek nejvíce štve. Z pohledu kritiků desky to jsou THE MARS VOLTA na sedativech a oni očekávali další kokainovou párty. Nová deska je mnohem smířlivější a možná i usmiřující, chtělo by se mi napsat.

Desetiletá mezera mezi deskami je zapříčiněna hlavně konfliktem mezi Cedricem Zavalou a Omarem Rodriguez-Lopezem, který eskaloval v roce 2013, když Cedricem cloumaly životní změny. Například to, že vstoupil ke scientologům. Zcela jistě k situaci přispělo i rozhodnutí, že odmítl jet turné na podporu jejich předchozí desky. Stíny této doby jsou vlastně patrné v tématech aktuálního materiálu. Naději na nové skladby THE MARS VOLTA vyvolal již v roce 2017 návrat AT THE DRIVE-IN. Nicméně nic se nemá uspěchat. Ani aktuální materiál nikam nespěchá.

THE MARS VOLTA tu započali novou kapitolu. Už se nikam neženou. Deska je stále plná parádních hudebních nápadů a zajímavých rytmů. Už to není tak vzrušující jízda jako na počátku, ale mně osobně to vůbec nevadí. Kapela se šedinami, jejíž zpěvák skáče žabáky, a za ním se odehrává naspeedovaná hudební verze epileptického záchvatu, by nepůsobila moc uvěřitelně. THE MARS VOLTA zestárli a do ničeho se nenutí. Jsou mnohem více emotivní tím melancholickým a písničkovým způsobem, ale stále generují spoustu muzikantsky hodnotných míst. Současně z nich čiší určitá uvolněnost a nenucenost. Nemusí světu nic dokazovat. Nová deska nechce být revolucí, která smete všechny kolem, přesto je v rámci směřování kapely výraznou evolucí. THA MARS VOLTA nepřešlapují na místě, ani nežijí z dřívější podstaty. Vyvíjejí se.