Třinácté řadové album Ozzyho Osbournea (jaký význam v téhle souvislosti lze přikládat faktu, že poslední album jeho mateřských BLACK SABBATH se jmenovalo „13“, co myslíte?) vychází po dvou a půl létech od jeho předchůdce „Ordinary Man“, který už sám o sobě byl něčím, s čím už asi nikdo nepočítal. S ohledem na odstup od předcházející studiové nahrávky, s ohledem na Ozzyho osobnost samotnou, její pověst, jeho věk, jeho zdravotní stav a tak vůbec.

Album tedy skutečně vypadalo, jakože je to poslední Ozzyho sbohem a šáteček, a ještě ke všemu nijak zásadní a pamatováníhodné, když se na něm jeden z nejslavnějších birminghamských rodáků zřejmě až příliš svěřil do všemožných jiných rukou, jen ne těch vlastních. Ukázkově to korunovala účast producenta Andrewa Watta, který toho v metalových poměrech (do nichž se snad Ozzy stále počítá) mnoho neznamenal a troufám si říci, že stále ani neznamená.

Ale vida, neuplynula (v osbourneovském vidění světa) téměř žádná voda a letos čtyřiasedmdesátiletý umělec je tu znovu. Jako pacient číslo 9 z titulní skladby nového alba, zavřený v jakémsi ústavu pro duševně choré, kde se ho personál snaží navzdory jeho mínění přesvědčit, že je šílený. A tady se nabízí i jistá analogie – nebylo to především zpěvákovo okolí, ať už rodinné, umělecké, produkční či z vydávající společnosti, které se ho snažilo přesvědčit, že na to ještě stále má?

Protože je mi přinejmenším podivné, že Ozzy v uvedeném věku zpívá tak, jako na „Patient Number 9“. Do dalších spekulací se pouštět nehodlám, ale mám za to, že právě někde tady může začít hlodat červíček pochybností, kde že jsou kořeny tohoto alba a jaká má vlastně smysl.

Když jej totiž srovnám s již vzpomínaným „Ordinary Man“, nevidím mezi nimi nějaký zásadní rozdíl. Vlastně jde v podstatě o jakési „Ordinary Man 2.“, které se i s ohledem na to, že opakovaný vtip přestává být vtipem, jako pokračování moc nepovedlo. Znovu je totiž většinově nenápadné až unylé a o pořádném tahu na bránu si může nechat zdát jen v těch nejvlhčejších snech, jak bezpečně dokazuje třeba otravná rádiovka „One Of Those Days“ s ještě otravnějším „Hey, hey“ v refrénu. Jako kdyby se Madman (nebo jiní, co mu snad vedou vzpomínané ruce i hlasivky) snažil všem dokazovat, že je ještě stále v jeho silách nahrát zemité, ale zároveň hitové album, nicméně způsobem, který bohužel nikoho, koho by odpověď na tuhle teoretickou otázku opravdu zajímala, nemůže moc zaujmout.

Takže ano, je to nejspíš ten pravý Ozzy Osbourne (a mnozí hostující přátelé, samozřejmě), má tam zase pár slušnějších kousků, stejně jako minule (titulní věc je mezi nimi bezkonkurenčně nejsilnější, dále jistě nelze přehlédnout baladu „God Only Knows“ a dobře se pamatují i ty věci, kde zazní pořádný a pořádně nazvučený riff, jako iommiovská „No Escape From Now“, wyldeovská „Evil Shuffle“ nebo téměř na závěr „Dead And Gone“ s mrazivým problesknutím tvrdého riffu á la „No More Tears“, na který vlastně čekáte dlouhé minuty od začátku celého alba), dohromady to ale nevydá na nic víc, než na cédéčko, které si z úcty k legendě (no a nejspíš taky případně pod vlivem sběratelské posedlosti) koupíte maximálně tak za dva, tři roky, až bude k mání ve výrazné slevě. A to, nezlobte se na mě, od Ozzyho Osbournea zkrátka nechcete.