Ikonické postavení, které si na domácí scéně brněnská INSANIA za dlouhá léta své produktivní existence vybudovala, je jistě reálným odrazem jejích schopností uměleckých, ideových či koncepčních. Kapele slouží ke cti a není zřejmě pochybností o tom, že někde v soukromí je za něj velmi, velmi ráda. Koneckonců stálo jí to něco úsilí, tenhle obrázek o sobě sama v myslích našinců vybudovat, třebaže s nesporným talentem jde vždycky všechno jednodušeji. Ovšem má to všechno i svoji odvrácenou tvář.

Samozřejmě, když jste totiž ikonou, nic jiného než ikonické výsledky se od vás neočekává. Poslední, již pět let staré album „Na počátku byl spam“ vyvolalo (podobně jako mnoho jeho předchůdců) napříč republikou vesměs pozitivní reakce a odezvy, jméno INSANIA díky tomu již tradičně rezonovalo na prvních místech v lecjakých žebříčcích a tak nové album, již desáté studiové, muselo vyvolávat jen ty nejvyšší naděje. Obzvláště pak i při vědomí toho, že v oblíbeném výrazu INSANIE z dejme tomu posledních dvou alb, rámovaném úbytkem razance a posilujícími vlivy elektroniky a Polyho výrazné deklamace, se nejspíš bude pokračovat, jak se ostatně dalo usuzovat i z jednoho z někdejších prohlášení Polyho v rozhovoru pro Metalopolis, že jako kapela sice „míň křičí, ale o to jedovatější je samotné sdělení“.

Dokonce ani perfektní koncepční práce okolo novinky „GRRRotesky“, zabalené do neodolatelné noirové vůně počátků dvacátého století a přísně komiksového náhledu na svět, nenapovídala tomu, že by se cokoliv z toho, jak je ve zdejších zeměpisných šířkách a délkách kapela brněnských samorostů vnímána, mělo měnit. Byl to vlastně jen jeden ze dvou dříve uvolněných singlů „Bomba v kabaretu“, který naznačil, že se INSANIA ve své nejnovější hudební poloze už možná trochu vyčerpala.    

Když ovšem s příchodem alba kompletního nezůstalo jen u téhle skladby, bylo jasné, že v mezičase u ní skutečně došlo k jakémusi „vyschnutí“ inspiračních zdrojů. Ne snad definitivnímu, ani ne nějak zásadnímu, ovšem stále pozorovatelnému s ohledem na to, jak náhle některé části desky nejsou schopny působit s oním efektem jedinečného a stoprocentního borce, který na co sáhne, to se mu podaří, což pochopitelně bylo nejmarkantnějším znakem vzpomínaných alb minulých.

„Tak sedej, plujem na okraj světa,
žádný strachy, je tam zábradlí,
to kvůli bezpečnosti, jinak bychom přepadli.
Na všechno jsou důkazy.“ („Placatej svět“)

A netýká se to ani snad tak textů, protože v nich si je kapela evidentně stále skálopevně jistá, ale především hudby samotné. Ta si rámcově ponechala svůj výraz z „Na počátku byl spam“, ovšem na několika místech se jí nepodařilo zaútočit tradičně řízným a zajímavým motivem, což vede k tomu, že při poslechu „GRRRotesek“ posluchač neprožívá zdaleka takový adrenalin, jako právě třeba o album dříve. Neplatí to samozřejmě absolutně – povedla se jistě úvodní „Vytěsňuju“ s krásně „prostinkým“ refrénem, „Haka starýho Nicka“ v níž Poly se svým vrčením jedinečně převádí komiksové písmo do písňového textu, jízda „Jedeme peklo“ (tak trochu na motivy „Nejsvětější trojice“ ze „Zapal dům poraž strom…“), „Placatej svět“ coby nejsilnější skladba celého alba s emotivním rapem na dezinformační motivy a melodicky pěkně vybarvené „Neber si to osobně“ a „Hvízdání“, představující INSANII v podstatě jako sympatické písničkáře, kteří kdysi hráli metal.     
 
Ve zbytku ovšem, bohužel, posluchač nemá příliš šancí se chytit nějakého záchytného bodu, případně nezapochybovat, zda už něco podobného od kapely v minulosti neslyšel, jen v tak nějak lepším formátu. Ani proto však nejsou „GRRRotesky“ špatným albem, to ostatně zatím v případě INSANIE ani nepřichází v úvahu, a je jistě důležité, aby to zaznělo i na tomto místě. Jen prostě, komplexně vzato, působí spíš dojmem, že se kapela svého posledního výrazu už poněkud přejedla a na některých místech se v něm i trochu ztrácí.