Nahlížet na HAMMERFALL nelze bezpochyby jinak, než jako na dnes již stárnoucí konzervativní heavymetalisty. V tomto duchu je totiž zcela jasně nalajnován jejich svět, který se už od dob, kdy na sklonku devadesátých let rozpoutali boj za znovuzrození těžkého kovu, prakticky nezměnil. Ze začátku to svištělo jako po namydlené horské dráze, později to začalo drhnout a jako na horské dráze to sice zůstalo, ale občas i v opačném směru, takže někdy bylo líp a někdy hůř. Ostatně, která důležitá metalová kapela, která se drží svého kopyta patnáct a více let, to tak nemá?

„Hammer Of Dawn“ je dvanáctým zásekem na téhle cestě a už před jeho vznikem bylo zcela jasné, jak jsou rozdané karty. Bude to prostě heavy metal à la HAMMERFALL. Pravda, své si mohla říct koronavirová pandemie, která se dozajista podepsala na nejednom psychickém stavu a tím pádem i na umělecké inspiraci. Neříkám, že se to týkalo právě HAMMERFALL, ale kdo ví, jak tuhle šílenou situaci vnímaly umělecké mozky na celém světě, když prakticky z minuty na minutu nemohly dělat to, co je smyslem jejich existence, totiž hrát svým fanouškům (a když poslouchám skladbu „Too Old To Die Young“ mám pocit, že je to přesně o té nikým nechtěné dlouhé pauze a izolaci).

Takže „Hammer Of Dawn“ je heavy metal à la HAMMERFALL a přes to nejede vlak. Všechna heavymetalová klišé, co jich jen existuje (a do jejichž rejstříku jich samotní Švédové taky pár doplnili), jsou zcela samozřejmě přítomna. A některá dokonce měrou vrchovatou, jako zejména tradiční melodické nápěvy, jejichž procentuální zastoupení na albu se rovná drobné festivalové přehlídce.

Jenže, pozor, ono to tentokráte funguje. Téměř celé tohle album prostě musí každého zastánce heavymetalových pořádků minulého století příjemně zahřát na srdci (pochopitelně neříkám, že zvednout ze židle), jak moc si z té běžné a dokola omílané kovové matérie vyzobalo zejména nápady relativně svojské a osvěžující. Naznačila to už singlová epizoda titulního kousku alba, který disponuje zcela kovaným ústředním motivem, díky čemuž útočí se stoprocentním efektem na první metalovou dobrou, a po něm to na nahrávce samotné sebevědomě rozbalily i další věci. Naprosto tradiční „No Son Of Odin“ a „Live Free Or Die“, absolutně přímočaré a bez jakýchkoliv postranních úmyslů, parádní zásah kovovým šípem přímo na komoru „Venerate Me“ (s jak jinak než neodolatelným zahostováním samotného Kinga Diamonda navíc), přeslazená, nicméně krásně přeslazená „Reveries“, již zmíněný kvapík „Too Old To Die Young“ a pomalá „Not Today“.
    
Výčet povedených položek je oproti nedávné minulosti (reprezentované pochopitelně nějakými těmi cca posledními deseti léty) až nestandardně široký a to jsem samozřejmě ještě nepřipomněl, že ve všech těch případech je za mikrofonem stále jedinečný Joacim Cans, jehož výšky pořád dokážou splašit všechen adrenalin, jímž ten který jedinec vládne. Nelze proto nejspíš mít žádné pochybnosti o tom, že protentokráte HAMMERFALL udělali to, k čemu je už jen jejich název samotný vybízí – totiž trefili hřebíček na hlavičku. Jistě, bez nároku na nějakou zásadní senzaci, ale jednoduše pořádným úderem, který bývá obecně metalovému kladivu přisuzován. A o kterém si, mimochodem, čerství SABATON, kteří v tomto duchu maximálně tak pošimrali dávno hnijící mrtvolu stéblem v dutině nosní, mohou jen nechat zdát.