Vždy čas od času si říkám, že jako odkojenec heavy metalu osmdesátých let bych měl občas najít spokojenost z nějakého heavy alba a protrhnout postupný přerod vkusu, který mě tak trochu odvádí jinam. "Marching In Time" od TREMONTI mi tento pocit dopřálo vrchovatě. Ano, můžeme se bavit o tom, zda Mark Thomas Tremonti skutečně nabízí heavy metal toho pravého ražení, a výsledek nás samozřejmě bude odvádět trochu více do dalších oblastí metalu i rocku, ale ať poslouchám jak dlouho chci, páté album tohoto Američana je prostě jak se patří heavy počin.

Při jménu Mark Tremonti se asi mnohým rozsvítí majáček, který navede paměť a připomene, že tahle persona není v rockově/metalovém světě žádný nováček. Je to přece ten Mark Tremonti z CREED a také ALTER BRIDGE. Z jeho projektu TREMONTI je ale cítit snaha co nejvíce se oprostit od vlivu těchto skupin a zahrát si po svém. Třeba grunge paralely se tak v jeho deskách hledají stěží a silně je poznat příklon ke klasickému heavy metalu jak po vlastní hudební stránce, tak v oblasti produkce a zvuku. Je to logické, když si připomeneme, že se Tremonti nikdy netajil svými kořeny a zálibou v osmdesátkovém heavy a thrash metalu. Druhou oblastí, kam se Mark snaží vpašovat své kytarové kreace, je prog rock/metal. Dělá to ale šikovně a střídmě, takže většinou zůstává spíše u klasiky v písničkové formě, než aby se snažil stavět komplikované kompozice. Progresi tak do své hudby jemně vmasírovává především v podobě tu nenápadných a jinde výrazných kytarových sól.

"Marching In Time" se jako již pátá deska stává určitým vrcholem jeho snažení a ve výsledku je asi opravdu i jeho prozatím nejlepším počinem. Svůj díl na tom má i bravurně odvedená producentská stránka. Vše je, jak má být, včetně ostrého zvuku. Tím hlavním však samozřejmě zůstává vlastní obsah velmi pěkně kombinující ostrou riffovou strukturu s rozvláčnější epičností. Lehce zadumán tak uvažuji nad tím, jak to, že se Tremontimu daří vydolovat v mé mysli vzpomínky na první zkušenosti s thrash metalem před... vážně už je to tak dávno? Tak daleko se na předchozích deskách ještě nedostal. Přiostření a drsnější slupka jeho skladbám opravdu sluší. Tím hlavním, co album vrací do jemnějších výsledných mantinelů, tak zůstává čistý heavyrockový vokál, nutno uznat bezchybně prezentovaný, který Mark prostě ne a ne přitvrdit nebo vygradovat ani v místech, kdy by se to vážně hodilo. Třeba v kulisách pěkného thrashingu skladby "Now And Forever".

Devízou alba je opravdová ucelenost materiálu. Skladby jsou vyrovnané a s přibývajícím časem poslech nijak nedegraduje. Stále to šlape a nedočkáme se žádných vycpávek nebo slabých míst. Naopak poslední, titulní skladba je snad nejprogresivnějším vyvrcholením alba. Na druhou stranu však vyvstává otázka, zda se dá vypíchnout nějaká skutečná pecka, hitovka, nebo výrazné místo. A něco takového, co by zalezlo úplně za nehty a usadilo se v mozku, ne, až něco takového tam zase neslyším. Přesto se to Tremontimu povedlo, dokázal mě nasytit velmi výživnou a hutnou krmí, vyvolat trochu té nostalgie a vzpomínek a jak už jsem si troufl tvrdit, vyškrábal se tak i na prozatímní vrchol svého snažení.