Pokračování v příběhu genderově neukotveného androgyna Jamieho. Hudebně hodně splašený hybrid THE DILLINGER ESCAPE PLAN a řekněme MARS VOLTA ve chvílích, kdy se utrhli ze řetězu. Platformou pro příběh je technická mathcoreová mašina se silným emočním vkladem, který hlavně ve vokálech překračuje hranici hysterie, jež je v podobných sunbžánrech obvyklá.

Pokud jméno kapely zadáte do Google, tak se vám ve výsledcích vysype spousta obrázků „muže bez tváře“ – jedné z nejprovařenějších postav, které vytvořil génius japonské animované tvorby Hajao Mijazaki. Vedle postavy Totora jde asi o nejznámější fantaskní figuru z jeho dílny. KAONASHI z Philadelphie jsou podobně unikátní a mnohotvární v tom, jak pracují s extrémní tvrdou hudbou. Základem tu je technický metalcore, jenž je ale velmi silně prostoupen emočním nábojem, který vámi cloumá ze strany na stranu. Riffové záškuby, odkazující k těm epileptickým mathcoreovým vodám, reprezentovaným matematickými šílenci, jakými jsou CAR BOMB nebo PSYOPUS. KAONASHI jsou mnohem temperamentnější a „jižnější“.

Naprosto chápu, že jezdí tour spíše s rozervanými kapelami typu HAIL THE SUN, protože to je přesně jejich krevní skupina. V úvodu jsem zmínil THE MARS VOLTA, které mi v mnoha ohledech KAONASHI připomínají. A to nejen tím, jak drásavě působí, ale i tím, jak dokáží uchopit melodičtější pasáže a jdou v tom mnohem dál. Některé emařské výlevy, ve kterých se naléhavě deklamuje, jdou až někam k LA DISPUTE. Tady přichází prubířský kámen celé desky. A vlastně i celé kapely. Tím je Peter Rono, zpěvák kapely, jehož hysterický projev bude pro některé za hranou snesitelnosti. Nicméně právě on dodává kapele intenzitu, a hlavně pak dynamiku, jakou má jen málokterá jiná kapela. Dokáže řvát jak smyslů zbavený, teatrálně přehrávat, ale i celkem solidně melodicky zpívat. Svou frustrací v hlase dokáže devastovat. Místy je strhující v tom, jak zničeně a kysele působí. Máte pocit, že posloucháte ječící citrón po tequillové párty.

To by bylo ale jen velmi málo bez instrumentální opory. KAONASHI na jejich poslední desce excelují v tom, jak širokou žánrovou paletu dokáží přesvědčivě pokrýt. Na počátku skladby „A Recipe for a Meaningful Life“ tu máme trochu melancholickou indie náladovku, která dokáže vygradovat progovou linkou sólové kytary do neurotického závěru. Další skladba „The Underdog I: Blue Pop“ pak nastupuje se skoro djentovou strojovostí. Všechny svoje polohy KAONASHI zvládají nenuceně a přesvědčivě. V tom, jak k sobě přilepili progresivní technickou hudbu a neukotvený, až by se dalo říci i chaotický emoční kolotoč, nemají příliš konkurence.