Kapela PANOPTIKO je na domácí metalové scéně docela novým pojmem. Tak novým, že je mnozí snad ještě ani nezaregistrovali. A to navzdory tomu, že v létě loňského druhého kovidového roku stihli jako předkapela absolvovat turné „Monster Meeting 2021“ s DYMYTRY a TRAKTOR a v prosinci dokonce za pouhopouhých deset dní (sic!) vyprodat prvotní náklad svého debutu „Poslední tango“.

Na nováčky tedy zřejmě velmi slušný počin (pokud se ovšem onen prvotní náklad nepočítal na desítky, pochopitelně), který jistě svádí k tomu se o kapele dozvědět více. Tady to má nicméně háček. Nedozvíte. „PANOPTIKO je soubor tajemných kreatur, v jehož čele stojí zpěvák a frontman „Lord Panoptik“, který je nesmrtelný, žije staletí, může a vyjadřuje se v textech k čemukoliv z jakéhokoliv časového úhlu pohledu a na nekonečném životním bále jej obklopuje jeho věrná družina, kterou tvoří Don Balkoni, Baron von Telephon, Segñor Farkas a Dr. Konektor.“ Tak zní jediná definice z propagačních materiálů kapely, která navíc vystupuje v maskách, takže zjistit o ní další informace se rovná solidnímu detektivnímu úkolu.  

Jak vidno, celé to poněkud zavání jakousi tristní čecháčkovskou hrou na jakože vtipné tajemno. Nebyla by ostatně v zemích českých první ani poslední. Soustředěnější pohled pod pokličku „Posledního tanga“ však naštěstí nabídne poněkud odlišný obrázek.   

Představí totiž mazané hudební těleso, které přesně ví, co chce a jakými prostředky toho dosáhnout. Neboli zahrát moderně znějící heavy metal mající potenciál oslovit velmi široké publikum, a nesklouznout u toho pod laťku podbízivosti či k úkroku směrem k rockovějším anebo typicky domáckým bigbítovějším polohám. O tom všem svědčí zejména časté a bezostyšné citace univerzálně známých hudebních motivů (za všechny třeba čardáš v „Bathory“, stejnojmenný tanec v „Posledním tangu“ či „Kalinka“ a další ruské motivy v „Rasputinovi“) a naproti nim odvaha zahrát se skutečně ostrou kytarou, tak, aby nebylo pochyb, že tohle je opravdu metal („Gilotina“, „Sancho Panza“ nebo „Všudebil“ úplně v duchu PAIN).

Mezi tím vším si PANOPTIKO postavili své staleté šapitó a hrají v něm tak, že to jednoho skutečně osloví – tedy tvrdě, ale zároveň melodicky, působivě, s noblesní instrumentací a mnohými zajímavými hostujícími nástroji, a také pod důsledným dozorem klenutého projevu zpívajícího Lorda Panoptika, který sice není ze zlatých slavíků, ale jeho lehce vojtkovsky udrnčený vokál dokáže příjemně navnadit.    

Onu spornou cirkusovou image pak v dobrém podkopávají i dvě poměrně působivé pomalé skladby „Hej svatý“ (doprovozená příjemně mírumilovným banjem) a „Dýchám“ a stejně tak i kompletní texty, v nichž nenarazíte na v podobných případech obvyklé slovní průjmy, ale naopak na moc hezkou ukázku toho, jak to vypadá, když někdo ovládá hru se slovíčky (příkladmo „odebírám si svůj náměsíčník a v každém čísle zabloudím“ z jen tak nezapomenutelné „Řvát“ či „vodky půl litru zahřeje v mém nitru, Bulat není kulak a dobře zná gulag, Vysockij dá si pak na Sibiř ujet vlak a pravda lži změří tlak“ z „Rasputina“).

Ne, produkce se občas skutečně nerovná image, o čemž „Poslední tango“ vypovídá velmi barvitým způsobem a může vlastně zapříčinit, že dojde i k obrácenému vnímání původně mylně vykládaných skutečností. Protože ano, s takovouhle nahrávkou v rukávu buďte klidně třeba i oním souborem tajemných kreatur, v jehož čele stojí nesmrtelný zpěvák, milí PANOPTIKO.