Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tento rok je pro fanoušky tzv. „celtic-punku" velmi příznivý. Kromě odkládaného, letos nakonec vydaného, výborného a zde recenzovaného alba „Turn Up That Dial" od DROPKICK MURPHYS se mohli posluchači tohoto stylu, nesoucího znamení zeleného čtyřlístku, potěšit i novinkou od původně australských, nyní spíš internacionálních, THE RUMJACKS. S pečlivě připravenými skladbami a s novým zpěvákem si na ní tento kvintet pohodářů v bekovkách suverénně upevňuje pozici mezi nejvýraznějšími představiteli zmíněného hudebního proudu.
Oproti albu bostonských legend je „Hestia" víc hudebně a zvukově homogenní, nicméně to v tomto případě vůbec neznamená „nudně jednotvárná". Kapela s rozmyslem dávkuje porce ze své hudební kuchyně tak, aby posluchač neotupěl a stále si držel pozornost. Vypalovačku střídá drsně romantická skladba, následuje virální hitovka, někdy akusticky, pak pro změnu přitvrdí, víc houslí a flétny, pak naopak syrové aranže, žádná šablonovitost a předvídatelnost.
Díky Mikovi Rivkeesovi, který na postu zpěváka nahradil vyhozeného Frankie McLoughlina (údajně kvůli násilnému chování), se celkový sound proti předchozím deskám mírně zjemnil a tak nějak omladil. Přeci jen, McLoughlin byl zjevně větší drsňák a na projevu to bylo znát, Rivkees se umí víc najít i v procítěnějších věcech. Netroufám si tyto dvě polohy nějak vzájemně hodnotit, třeba třetí studiové album „Sleepin' Rough" je také výtečná deska a v porovnání s novinkou bych jen těžko hledal důvody, proč jednu upřednostňovat před druhou. Je to prostě přirozený vývoj.
Všechno zlé je k něčemu dobré a platí to i v případě alba „Hestia". Díky všudypřítomným pandemickým omezením a nemožnosti koncertovat musela skupina najít alternativní cestu jak „naživo" odprezentovat nový materiál fanouškům. Na jejich oficiálním youtube kanálu můžete naleznout téměř půlku písní z alba v „unplugged" formě. Jsou zahrané precizně a přitom uvolněně, v pohodové náladě. Zejména zmíněný Mike Rivkees dokazuje, že je opravdu platnou posilou a bez uzardění se stal hlavní tváří a tahounem kapely.
Novinkou „Hestia" nabrali THE RUMJACKS mírně odlišný kurs svého směřování, nicméně kvalitativně oproti předchozí tvorbě neslevili ani o píď. Letošní počin obstojí v plné míře a jak to bude dál, to se uvidí. Nicméně za sebe strach rozhodně nemám, spíš jsem plný zvědavého očekávání.
1. Neysayers
2. Bullhead
3. Hestia
4. Through The Iron Sights
5. Sainted Millions
6. Tell Me What Happened
7. Rhythm Of Her Name
8. Golden Death
9. Lizzie Borden
10. Light In My Shadow
11. Wanderust
12. Athens To The North
13. Motion
14. Goodnight & Make Mends
Od SODOM už zřejmě nelze čekat žádné zásadní vzepětí a tak pro jejich sedmnáctou řadovku platí to, co se v podobných případech často skloňuje: skalní budou spokojeni (byť jistě ne nadšeni), ostatní vezmou na vědomí a možná si zapamatují 1 - 2 skladby.
Opravdu příšerný obal je kompenzován hudebním obsahem, který smrdí pivem a velkou dávkou nadhledu. Jinak je to přímočarý zábavný hardcore/stoner metal (prý southerncore) surového provedení. Tady se na metalcore pičičundy nehraje, tady je to fackovaná.
Finové prezentují precizní gothic/doom koncept a soustřeďují se na vytvářejí emotivních nálad, které občas evokují melodiku klidnějšího období PARADISE LOST či plynulost ALCEST. Ale umí být i slušně drsní. Budu muset zkontrolovat předchozí tvorbu.
INHUMAN CONDITION jsou tvořeni dvěma odpadlíky z jedné z mnoha sestav legendárních MASSACRE a slovutným baskytaristou Terrym Butlerem, hrají spíše solidní thrash/death metal a to je celkem všechno podstatné, co se o jejich novém albu "Mind Trap" dá říct.
Minule sme s conquistadormi dobývali ríšu Aztékov, novinka nás berie do čias inkvizície, moru a bojov s Maurmi v stredovekom Španielsku. Špičkový technický „flamenco death“ nemá zvukovo obdobu a pre mňa osobne to bude zápis do tohtoročnej metalovej TOP10.
Hodně silný a vlastně i silový progresivní metal, který na mě udělal slušný první dojem. Perfektní skloubení melodiky s výrazným soundem vytváří dojem plnosti a odbočky do jemnějších rockových poloh zase dostatek pestrosti.
Charlie Griffiths (kytarista HAKEN) se zdá být zamilován do starých MEGADETH. Druhé album jeho projektu totiž místy nabízí přesně ten model thrashingu, který jsme u skupiny Davea Mustaina obdivovali v devadesátých letech. A baví mě to hodně.