Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ten nejvlhčejší ze všech vlhkých snů fanoušků a příznivců skupiny VITACIT, jednoho z pilířů československého heavy metalu, konečně došel naplnění. A co konečně, to snad ani není ten správný výraz. Tohle zbožné přání několika generací mániček a nositelů džísek se zhmotnil vlastně až nějakých dvacet minut po dvanácté, v době, kdy už snad ani ti největší optimisté nemohli doufat, že ze zlaté studnice VITACItu nebudou už navždy moci sosat jinak než jen prostřednictvím bootlegů, pochybných živých nahrávek a stejně (ne)kvalitních demáčů.
Ale povedlo se. Bez nějaké zásadní reklamy či vykřikování do covidového kulturního ticha (v němž by se to o to více neslo) se náhle zjevuje více jak šedesát minut pravé a nikdy řádně nezaznamenané vitacitovské hudby, mnohokrát se spolehlivou visačkou „Best Of“, pod níž ovšem není podepsána samotná kapela, ale její guru, jediný a jedinečný Miloš „Dodo“ Doležal, jenž VITACIT sice nezaložil, nerozhýbal a koneckonců už v jeho řadách také předlouho nepůsobí, ale vždycky byl přece jenom tím, čím je doslovný překlad uvedeného termínu ze sanskrtu – vitacitovským duchovnímem učitelem. On totiž stál za zlatým věkem kapely, on jí za tím účelem zásobil spoustou nezapomenutelného a poctivého heavy metalu, a ruku na srdce, on je ten, na koho si všichni široko daleko jako první vzpomenou, když se řekne VITACIT.
O to víc možná zamrzí, že se nepovedlo pojmout celý tenhle jedinečný okamžik ještě více opulentněji, že jednoduše nedošlo na spolupráci vlastně avizovanou i v titulku celého alba, totiž Doda a VITACITu samotného, v němž mimochodem stále působí zejména někdejší Dodovi spoluhráči Luděk Adámek a Pavel „Kuře“ Hejč. Taková spolupráce by samozřejmě mohla mít své úskalí, o tom žádná, ale z pozice fanouška by prostě byla tou nejžádanější a maximálně svůdnou, lze-li vůbec v těchto kovových souvislostech použít podobný příměr (já ovšem pěvně věřím, že ano).
Nicméně nestalo se, a tak my všichni VITACITem povinní musíme pracovat s tím, co na „1986 - 1991 Revisited Part 1.“ máme. Čehož ovšem není navzdory mým úvahám v žádném případě málo. Dodo si do studia pozval spolupracovníky, na něž se mohl dle svých slov při realizaci tohoto projektu maximálně spolehnout, a s nimi je všechny zachytil na ploše dvou dvojcédéček – druhá část nahrávek bude následovat, ideálně snad ještě letos. A především jeho přítomnost je samozřejmě zárukou bezvadného hudebního zážitku, v němž se snoubí dva zásadní fakty, a sice, že jde jednak o naprosté klasiky z jeho vlastního autorského pera, vzniknuvší v těch nejplodnějších létech, a jednak že jsou samozřejmě nahrány citlivě a tou nejpovolanější a nejlepší rukou zároveň v jejím vlastním studiu (Hacienda pochopitelně). A i když lze mít subjektivní námitky – zpěvačka Hana Krninská Liškařová v roli Lucie Bílé v „Akci DDT“ například autorovi těchto řádků nepřijde jako nejlepší řešení – k celku nelze mít žádné zásadní připomínky, protože je to prostě totální klasika podaná totálním klasikem a vy si jí můžete bez uzardění pustit proklatě nahlas na tom nejlepším a nejvýkonnějším domácím stereu. „Snad odpustíš“, zmíněná „Akce DDT“, „Úder“, „Horká kaše“, „Tak odhal svou tvář“, „Iluze“ nebo „Peace Man“, brr, člověku běhá mráz po zádech už jen z té představy, natož když se mu zhmotní před ušima…
Jednu výtku nicméně přece jen mám. Vím, dnešní doba je prostě taková, že minimalismus a stlačení nákladů co nejblíže k nule vyhrává na všech frontách a celé album v kuse si k tomu navíc poslechne už jen „fosil“, nemluvě o tom, že by se snad podíval do bookletu. Ale prosímvás, komu je vlastně určeno tohle dvojalbum? Přesně takovým fosilům, co se rádi pokochají pohledem na povedený obal a pozorný poslech celého hracího času nahrávky stráví s pohledem upřeným na texty jednotlivých skladeb či další přidané informace. A v tomhle směru je to tedy vážně bída – a to si ani netroufám znovu vyzdvihnout již opěvovanou výjimečnost alba. Za obal by vydávající firma a jeho autor měli stokrát napsat „už nikdy nebudu navrhovat obal metalové nahrávky“ a za booklet totéž, jen přihodit další stovku opakování. Taková příležitost a takový šlendrián!
Snad tedy druhá část vitacitovské revize dopadne v tomto směru o poznání lépe, i když je mi samozřejmě již teď jasné, že by to postrádalo logiku a kostky jsou nejspíš v tomto směru již dávno vrženy. Utěšuji se tedy alespoň celou tou doležalovsko – vitacitovskou zvukovou nádherou a je mi jasné, že právě proto tady nedokážu být důsledným. Na to je prostě „VITACIT 1986 - 1991 Revisited Part 1.“ až příliš úžasným a jen těžko náležitě docenitelným zjevem.
Občas není ku škodě se nakazit nějakou tou retro nahrávkou vonící po trvalé, zvlášť když se člověk jinak soustředí hlavně na nové věci. Jen se to s inokulací nesmí přehnat, jinak tahle „dcerka Doro“ o mnoho víc než to prima-retro nenabízí.
Hudba těchto Kanaďanů nikdy nebyla na první poslech. Ale ani skoro dva měsíce po vydání se do jejich novinky neumím dostat. Je tu jen několik záchytných míst, které pro mě mají přitažlivost. To je v porovnání s předchůdci zoufale málo.
Norská obdoba MAXIM TURBULENC (co do rozměrů) hraje elektro rock/metal ozdobený slušným zpěvem. Pro svou zastřenou melancholickou atmosféru nabízejí příjemný poslech jinak ne příliš originální hudby na vlnách středního proudu.
Tore je mrtev a tohle je jeho poslední deska. Bohužel od začátku nepřesvědčivá elevator music, i když bohatě proaranžovaná. Chybí atmosféra. Tu nalézám až v poslední třetině. Avšak Garm je Garm, takže to ještě prohledám, jestli jsem něco nepřeslechl.
Švédové si na svém debutu nedělají hlavu z letopočtu a prostě drhnou pro svou domovinu typickou již trochu historicky zasmrádlou melodickou death šablonu. Ze stylové klasiky berou vše včetně zvuku, ale jelikož jim to hezky šlape, je to hodně slušná jízda.
Nový singl z černopáteční edice je postaven na totožné (!) melodii, jíž vládne i skladba "Maleficus Geminus..." z posledního alba Kladivářů. Minimálně je tedy zjevné, že kapela už se ani nevykrádá, a už to tam prostě práská znovu. Podlé nebo geniální?
Vážení přátelé, ano. Naposledy jsem zálibně roztáčel CD těchto Dánů v roce 97 a jako by neuplynul ani rok - na jejich i na mé straně. Nasraností sršící death/thrash hobluje, jak kdyby pánům bylo 21. Přes drobná melodická zvolnění kope KONKHRA do vajec.