Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dneska více metalově. I zpola zapomenuté žánry, jako je metalcore, doom, thrashcore nebo deathcore, měly v minulém roce v ohni svá želízka, která bychom rádi vyzdvihli. Překvapením je hlavně velká deska skryté žánrové perly RISE OF SURYA, která se vyloupla z pustnoucího dna metalcoreové scény.
V době, kdy se už mohlo zdát, že metalcoreová vlna je tak daleko, že na ni už ani nedohlédnete, povstávají RISE OF SURYA s překvapivým albem. Ačkoliv mají na bandcampu tag modern metal, pro mě je to velmi příjemné retro. Navazuje na zástupy kapel, které okupovaly metalovou scénu před patnácti lety. Pražská pětka pojímá žánr s celou řadou progresivních prvků a k mé lítosti se celkem často uchyluje i k melodickým zpěvům. Ty naštěstí netrpí příklonem k přílišné cukrkandlovosti a tak jdou přežít. O jejich debutovém eponymním albu jde říci, že by se neztratilo ani před těmi patnácti léty, kdy byla konkurence o poznání dravější. Hráčské výkony, melodie i zvuk jsou vysoce nad domácím standardem, bohužel už ne tak obal, ale co už. Pokud bych měl v rámci domácího metalcoru zvednout jedinou desku za rok 2020, bude to právě tato.
Třetí deska, vysokootáčkový thrashcore s odkazy na bandy typu MUNICIPAL WASTE. Poctivost v riffech, jízda bez brzd a poslední roky i bubeník, který kapele dodává lauf, jaký tahle sebranka nikdy v minulosti neměla. Jejich počátky, kdy koketovali s numetalem a řezali ho metalcoreovými klišé, jsou dávno pryč. Stejně tak odvál čas i střední tempa. BEAST WITHIN THE SOUND natočili svoji nejpřísnější desku, která překračuje mantinely stylové topornosti a nemá nouzi o hitové momenty. Rozhodně zatím nejsilnější příspěvek do diskografie kapely.
Kapel, které přežily deathcoreovou vlnu do současnosti, moc není. Chomutovští VICTIMS sice začínali před více jak patnácti lety na death-grindovém hřišti, časem si ale osedlali nový trend a řemeslná kvalita jejich produkce šla výrazně nahoru. Dnešní tvář chomutovských řezníků zůstává u hluboko podladěných kytarových attaků, koketujících s djentem i death metalem jemně podmáznutých elektronikou. Na původ v tom nejextrémnějším death metalu a grindu odkazují oba kanální vokály. Velmi výrazným elementem, se kterým VICTIMS dříve zdaleka tak silně nepracovali, je temnota, která prostupuje většinu skladeb. V rámci příbuzných žánrů favorit minulého roku.
Umolousaný táhlý smrad tlejícího bahna a přece nepůsobí nudně. THE CORONA LANTERN vynalézavě hledají cestu z labyrintu doommetalového stereotypu a své poslední album protkávají žánrově pestrými ormanety, které vás vytrhávají z hypnotického, valivě pozvolného tempa. Někdy to jsou ostré, repetitivní, agresivně rychle švihající hroty kytar, jindy až postrocková jemnost. Po pěti letech od debutové desky se zrodil důstojný nástupce, který nalévá živou vodu do prostředí trochu zatuchlého řečiště domácích pomalých metalů.
Italové GIOBIA, dnes vlastně legenda psychedelického rocku, odpálili své osmé album razantně, aby se postupně zahalili elektrizující mlhou a svou space rock psychotickou instrumentaci dovedli až k snovým imaginacím. Nutno poslouchat se zavřenýma očima.
Příjemně svěží koktejl stoner/grunge základu s progresivnějšími vlivy. Ne zrovna jednoduchý stylový mix zvládají Němci na výbornou. Je to jako boj depresivní prázdnoty s optimistickým nadhledem a občas až veselým sólovým křepčením.
Truchlivý a zdrcující manifest funerálního doom metalu. Dlouho jsem v tomto žánru neslyšel nic, natož dobrého, tak je můj úsudek možná trochu neobjektivní, ale má to všechny potřebné ingredience pro tento žánr a k tomu navíc vyvedené melodie plné bolesti.
Transcending Obscurity tentokrát žádnou extrémní obskurnost nepřinášejí. Nálož tradičního a hutného death metalu však taky potěší. Obzvláště v případě, že to patřičně šlape a hnětá. A to teda v případě této bandy z New Yorku rozhodně platí!
Je to vynikajúce. Takto ma naposledy bavili na My Life My Way v roku 2011. Krásne šťavnatá produkcia, pekne to odsýpa, pecka za peckou a na čele pelotónu hitovka Sunday Matinee - jasný kandidát na koncertnú tutovku.
Tak tady se čas zastavil. NOVEMBRE po letech ticha předkládají kolekci vzývající ducha post-doomu provedení z přelomu devadesátých a nultých let. Asi nepřekvapí, že deska vychází u Peaceville a rovněž asi moc nepřekvapí, že se poslouchá nanejvýš příjemně.
Hodně příjemná věc pro fanoušky vzdušnějšího post rock/metalu. Lehce načechraná progrese s výrazným vokálem, ale také přímočařejší postupy s doomovými náladami, kde je metalová síla stále v popředí. Tohle se chystám více prozkoumat.
