Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Režiséra Ilju Najšullera mám ponejvíc spojeného s velmi ulítlou akční řežbou "Hardcore Henry". Tu považuji za jednu z mála originálních žánrových rubaček v poslední dekádě. Ačkoliv možná víc než akční film připomíná letsplay z first-person shooter videohry. Pokud vás jeho styl bavil, tak vřele doporučuji i videoklip „Bad Motherfucker“ z Iljovy kapely BITING ELBOW. A u toho se dá vlastně říci, že jde o takový malý trailer k "Hardcore Henrymu".
Jeho nejnovější počin zdaleka není tak experimentální. V mnoha ohledech jde o poctu osmdesátým létům a staré produkci akčních filmů. Hlavní hrdina Hutch Mansell, kterého hraje Bob Odenkirk, má šedou nudnou rodinu, rutinní práci, táhne mu na šedesát, jeho teenage syn ho považuje za zbabělce, manželka s ním dlouho neměla sex... Od první vteřiny ale víte, že celý úvod je blamáž a vy jen čekáte, kdy mu praskne ve škebli a film vám dodá to „velké překvapení“, že býval elitním zabijákem, a rozjedou se jatka. Každému svéprávnému (i v případě, že neviděl trailer, kde je snad vše podstatné) musí být od počátku jasné, že Hutch není tím, za co ho film na počátku vydává.
Jednoho dne rodinu Mansellovic vykradu. Muž a žena s nenabitou zbraní si vezmou vše co jde v rychlosti odnést. Hutch, který zloděje v noci překvapí, to přejde v relativním klidu. Nechává je odejít s lupem včetně svých hodinek. Zachovává se velmi zdrženlivě, ale když mu jeho malá dcera řekne, že jí po vloupačce chybí oblíbená cetka, kterou měla ráda, něco se zlomí. Hutch změní výraz a v noci vyjde do ulic.
Pak se uděje asi jediná příběhově zajímavá věc, kterou nebudu prozrazovat. Ta má za následek, že po Hutchovi a jeho rodině začne pátrat ruskojazyčná mafie. A… už to lítá. Připomíná vám to něco? "Rudé horko"? "96 Hodin"? "Odplata"? "Wanted"? "John Wick"? Od všeho je tam trochu. Sluší se říci, že scénář psal Derek Kolstad, který stojí za celou sérií "John Wick" a režisér se dal slyšet, že by přivítal crossover obou filmů. Oproti Wickovi je akce v "Nikdo" mnohem méně akrobatická, o něco pomalejší, ale ta poetika je často velmi podobná.
Když jsem psal, že je to pocta osmdesátkám, tak včetně hereckého obsazení. Otce Hutche Mansella, který sedí v důchoďáku, ale pod křeslem má brokovnici, hraje Christopher Lloyd. Jeho role ve filmu, kdy jako dvaaosmdesátiletý stařík neohroženě futruje těla nepřátel těžkou palbou, je dost za čárou, ale ve své podstatě mi udělala radost. Vlastně jsem nevěděl, že můj hrdina z "Návratu do budoucnosti" ještě žije. Teď jsem celkem zvědav, jak dopadne projekt "Válka s mloky" od zatím lehce béčkového režiséra Tomáše Krejčího, kde Christopher Lloyd figuruje v hereckém ánsámblu.
Ilju Najšullera je zapotřebí sledovat. Má na kontě zatím jen dva celovečeráky, ale něco mi říká, že to může být vycházející hvězda akčních filmů. Ve filmu Hardcore Henry dokázal ukázat, že má dost odvahy na to dělat věci jinak a originálně. Zde potvrzuje, že má vztah ke kořenům žánru a dokáže dát filmu současnou dravost a vizuál. Už dlouho jsem neviděl tak příjemně oddechovou přímočarou akční jízdu, která se sice drsně tváří, ale v jádru se nebere moc vážně.
Už dlouho jsem neviděl tak příjemně oddechovou přímočarou akční jízdu.
7,5 / 10
DALŠÍ INFORMACE
USA, 2021, 92 min
Režie: Ilja Najšuller Scénář: Derek Kolstad Kamera: Pawel Pogorzelski Hudba: David Buckley Hrají: Bob Odenkirk, Connie Nielsen, Christopher Lloyd, Alexej Serebrjakov, Michael Ironside, Colin Salmon, RZA, J.P. Manoux, Humberly González, Gage Munroe, Paisley Cadorath, Stephanie Sy, Kristen Harris, Paul Essiembre, Meghan Gardiner, Neven Pajkic, Sharon Bajer, Erik Athavale, Billy MacLellan, Ilja Najšuller, Edsson Morales, Daniel Bernhardt, Alain Moussi Producenti: Braden Aftergood, Bob Odenkirk, David Leitch Střih: Evan Schiff, William Yeh Scénografie: Roger Fires Kostýmy: Patricia J. Henderson
Italové GIOBIA, dnes vlastně legenda psychedelického rocku, odpálili své osmé album razantně, aby se postupně zahalili elektrizující mlhou a svou space rock psychotickou instrumentaci dovedli až k snovým imaginacím. Nutno poslouchat se zavřenýma očima.
Příjemně svěží koktejl stoner/grunge základu s progresivnějšími vlivy. Ne zrovna jednoduchý stylový mix zvládají Němci na výbornou. Je to jako boj depresivní prázdnoty s optimistickým nadhledem a občas až veselým sólovým křepčením.
Truchlivý a zdrcující manifest funerálního doom metalu. Dlouho jsem v tomto žánru neslyšel nic, natož dobrého, tak je můj úsudek možná trochu neobjektivní, ale má to všechny potřebné ingredience pro tento žánr a k tomu navíc vyvedené melodie plné bolesti.
Transcending Obscurity tentokrát žádnou extrémní obskurnost nepřinášejí. Nálož tradičního a hutného death metalu však taky potěší. Obzvláště v případě, že to patřičně šlape a hnětá. A to teda v případě této bandy z New Yorku rozhodně platí!
Je to vynikajúce. Takto ma naposledy bavili na My Life My Way v roku 2011. Krásne šťavnatá produkcia, pekne to odsýpa, pecka za peckou a na čele pelotónu hitovka Sunday Matinee - jasný kandidát na koncertnú tutovku.
Tak tady se čas zastavil. NOVEMBRE po letech ticha předkládají kolekci vzývající ducha post-doomu provedení z přelomu devadesátých a nultých let. Asi nepřekvapí, že deska vychází u Peaceville a rovněž asi moc nepřekvapí, že se poslouchá nanejvýš příjemně.
Hodně příjemná věc pro fanoušky vzdušnějšího post rock/metalu. Lehce načechraná progrese s výrazným vokálem, ale také přímočařejší postupy s doomovými náladami, kde je metalová síla stále v popředí. Tohle se chystám více prozkoumat.