Devátá deska norských ÅRABROT trefila můj terč do černého. Kapelu jsem velmi silně zavnímal v roce 2013, kdy vydala eponymní album, a já jsem ji dvakrát za jeden rok viděl živě. Tenkrát to byla neurvalá podivnost, založená na hrubozrnném, hlomozném rocku. Jejich hudba byla špinavá a obtížně rozkousatelná. Když jsem poprvé zahlédl název tohoto alba, vybavil se mi devět let starý report kolegy Philla z bratislavské Obludy, který o kapele napsal, že k nim výtečně sedí přívlastek „true norwegian noise rock“. Kdeže ty loňské sněhy jsou. True „Norwegian Gothic“, to jako vážně?

Je to vtip? Co se za tím názvem skrývá? Zbláznil se principál Kjetil Nernes nadobro po dvaceti létech existence ÅRABROT? Klávesová pompa se špatně nasamplovanými smyčci a středověkou tajemnou Elizabet? Ano i ne. Z Kjetila jsem vždy cítil určitou nevypočitatelnost a zabejčenost. Pamatuji, jakou debatu vyvolal jeho zjev na hlavní scéně Fluff festu, kde předstoupil oděn jen do miniaturních džínových šortek, s koněma na nohou a rohatou šamanistickou kožešinou na hlavě. „Norwegian Gothic“ má možná mnohem učesanější zevnějšek, silnější melodie než jsme byli zvyklí, ale je to jen slupka. Osobnost Kjetila Nernese v jádru poznávám celkem jasně. Současně se ÅRABROT velmi otevírají stylově. Smrdí nejen gotikou, postpunkem, ale country ale i ambicemi. Ano i ambicemi. To, co by jinou kapelu strávilo zaživa, tu ve výsledku skvěle funguje.

Do celé skládačky parádně zapadá i velmi variabilní vokál Karin Park, která dokáže znít neuvěřitelně povýšenecky, dekadentně a nihilisticky. Jindy naopak velmi citlivě až roztřeseně. Stejně se tu točí žánry. Místy mám pocit, že do desky promlouvají hrubé kytarovky, jakými jsou MASTODON, jindy třeba SWANS nebo dokonce BJÖRK. Ten žánrový rozstřel je šílený. Je dán i lidmi, kteří se na desce podíleli. Tou hlavní figurou bude jednoznačně producent Jaime Gomez Arellano, jenž spolupracoval jak se SÓLSTAFIR nebo ORANSSI PAZUZU, tak třeba s PARADISE LOST nebo MOONSPELL. Tím ale výčet zajímavých osobností, které se podílely na této výjimečné desce, zdaleka nekončí. Svojí troškou do mlýna přispěli i Lars Horntveth z JAGGA JAZZIST nebo Anders Møller z ULVER a TURBONEGRO. A nejen ti.

Po prvních posleších jsem se trochu bál, že deska neustojí svoji délku a žánrovou rozmanitost. A musím říci, že čím déle nové ÅRABROT poslouchám, tím mi přijdou sevřenější a koncepčnější. Ta hrubozrnost tu stále je, jen se k ní přidávají i další elementy. Deváté album kapely, která nese název po skládce odpadu, otevírá pro Kjetila Nernese nové dveře do mainstreamovějšího světa. Současně ale nemám vůbec pocit, že by se jakýmkoliv způsobem zaprodával. Ta sympatická dávka severského neandrtálství tu stále je, jen kolem něj stojí mnohem sofistikovanější hudební procesy. Baví mě folkové tendence, dávající mi vzpomenout na Nergalův projekt ME AND THAT MAN, které se prolínají s vědomím špinavých žánrů, ze kterých ÅRABROT povstali. „Norwegian Gothic“ je po každé stránce dotaženou deskou, na které ÅRABROT rozkvétají v nových netušených barvách a odstínech.